breburdo, souhlasím...
sama za sebe dost často říkám, že ta podpora je až příliš důrazná a ve výsledku poškozuje právě ty, kterých se to skutečně týká...
kdybych v tomhle ovzduší přišla do puberty já, taková, jaká jsem byla tehdy, určitě bych byla velmi výrazný adept... nebyla jsem ani trochu šťastná ve své dívčí roli, od malinka jsem slýchala, že jsem se měla narodit jako kluk a tak jsem to i vnímala sama - milovala jsem autíčka, zatloukala si hřebíčky, chodila domů špinavá a potrhaná z lezení po stromech, rvala jsem se, nebyla jsem schopná udržovat věci v pořádku, měla jsem špinavé a potrhané sešity... prostě "raubíř"... a když mi začaly růst prsa, vyděsilo mě to, nechtěla jsem prsa, nechtěla jsem menzes, kluci mě nezajímali (holky teda taky ne), nestála jsem o líčení, sebevědomí hluboko pod bodem mrazu... obávám se, že bych i psychology snadno přesvědčila, že se neidentifikuju jako žena... v reálu šlo prostě "jenom" o to, že já se neměla ráda vůbec, ani jako žena, ani jako muž, jen jsem měla dojem, že jako muž bych to měla snazší... hodně z mých nejistot by se pod to skrylo...