Ale však mně je těch turistů taky líto. Dokážu si představit jednotlivé lidské příběhy. Děti, které se těšily na móře a na píseček, a teď spinkaji na batohu na zemi, urvané ženské, které celý rok lítaji od jednoho ke druhému a teď jedou na korbě náklaďáku do neznáma, chlapi, kteří celý rok makaji, aby vyvezli rodinku k moříčku a místo toho putují spáleništěm, lidi, kteří chtěli dát na Instáč idylické foto z dovči, sbírat lajky, babičky, které škudlily z nízkých důchodů, aby se třeba naposledy v životě vykoupaly ve vlnách a poseděly v taverně.... A mají právo plakat ze zklamání a stěžovat si.
Ale aniž bych chtěla posuzovat pocity druhých lidí myslím si, že ztráta jedné dovolené se nedá srovnat se ztrátou domova či živnosti.