Tohle je hrozně těžká situace... já si něčím podobným prošla někdy kolem 28... u nás to přiznal sám manžel... měli jsme v té době jedno dítě, já na md měla sexuální apetit pod bodem mrazu, všechnu energii jsem potřebovala pro dítě a především jsem bojovala s propady do depresí, o kterých jsem s ním nikdy nemluvila, byli jsme odstěhovaní z města, prostě vztah mezi námi zanedbaný... když muž přiznal nevěru, měla jsem na první dobrou tendence se sbalit a odjet... pak se mi to rozleželo, zklidnila jsem emoce a musela si přiznat svůj díl viny... hodně jsme spolu mluvili, já mu konečně řekla co mě trápí, on zase mně...
Dlouho jsme kolem sebe opatrně našlapovali, pozvolna jsme se zase sbližovali, začali jsme chodit zase na procházky, plánovat společné aktivity, povídat si, k nevěře jsme se už nikdy nevrátili, je to pro mne ukončená věc, jen takový vztyčený ukazováček, připomínka toho, kam se to může dostat, když na sebe vzájemně přestaneme myslet... jo a na nějaké intimnosti došlo až za delší dobu, já se potřebovala zbavit představ a přiznám, že i překonat uraženou ješitnost...
Jinak za důležité považuji znovu si uvědomit, co mám na svém muži ráda, znovu se na něj začít dívat s láskou, znovu si připomenout ty pocity zamilovanosti... znovu začít, znovu se zamilovat...