Neznámá, tak mě to taky zas až tak nebavilo, uspávat hodinu, nebo dvě...máš štěstí, že jsi měla takové děti. Možná bys psala něco jiného, kdybys měla dítě, které nakrmíš, přebalíš, pomazlíš, má vlastně všechno, co potřebuje, ale položíš ho do postýlky, dáš plyšáčka, pohladíš, zhasneš (nebo necháš malé světýlko) a odcházíš...a on po chviličce vypukne řev, který nepřestane, čekáš, jestli ho to za chvilku nepřejde, ale nic...vlastně mu nic neschází, asi kromě máminy přítomnosti. No tak jsem tam ležela vedle něj, hladila, nebo držela za ručičku, někdy tam stačilo prostě i jen být. V noci, když se vzbudil na mlíko, tak to bylo lepší, to jsem potmě zalila mlíko, protřepala, dala lahvičku a pak jen sebrala prázdnou...když náhodou hned neusnul, tak stačilo natáhnout ruku do postýlky (měli jsme jí bez postranice u naší postele). Ale že bych položila, odešla a on usnul, to jsem prvních několik let nezažila. I daleko později potřeboval, aby u něj někdo byl, to už mi nevadilo, protože usínal během několika minut a stačilo prostě u něj chvíli zůstat sedět, když jsme třeba dočetli pohádku a zhasli. A věř, že jsme odmalička zkoušeli všechno možné, jak ho naučit, aby usnul sám, ale marně. Ale udělala jsem to pro něj ráda, věděla jsem, že do puberty ho uspávat nebudu