Já si pamatuju nejvíc babiččinu péči, bývala jsem jako nemocná většinou u ní nebo ona u nás, dokud jsem nemohla zůstat sama. Dobrůtky mi babička podstrojovala a věnovala se mi, i když jsem byla zdravá, takže v nemoci si ani nevybavuju nic moc speciálního, kromě toho, že jsem musela pít výhradně teplé nápoje, tj. čaj a když mi už lezl krkem, tam "odraženou" šťávu - tj. sirup s teplou vodou z vodovodu. Ale často vzpomínám na babiččino léčení v podobě různých obkladů - na krk "jenom" mokrý hadr, ale "na průdušky" různě střídala teplé brambory, teplý olej a myslím i tvaroh ... Vím, že mi to v první chvíli většinou bylo příjemné, ale časem dost otravné a v noci jsem to obvykle ze sebe strhávala. Mamka zase vždycky trvala na dlouhých "dietách", když jsem měla nějaké střevní potíže nebo zvracení. Přestože na mě byli všichni hodní, nemocná jsem nebyla ráda právě kvůli těmto omezením + nemožnosti jít hned lítat ven, když už mi bylo líp atd, žádné výhody to neskýtalo. Vybavuju si jen jednu výjimku - na konci 1.třídy jsem měla roupy a to byla super nemoc (když zabralo léčivo proti svědění ) - nesměla jsem do kolektivu, ale mohla být venku, všechno jíst, pít studenou limonádu Jako dospělá naštěstí moc nemocná nebývám (ťuk, ťuk), tak ani nevím, jestli by se o mě někdo postaral. Raději bych se to pokud možno ještě dlouho nedozvěděla.