Babi, nojo, to, co jsem zažila ve škole já, ale i moje děti, už je pravěk. Dcera je stejně stará jako některé zdejší maminky.
Já si kolikrát říkám, jak jsme mohli vůbec tu školu přežít a nezbláznit se z toho. Já jsem ještě měla lavice spojené se sedátky, učila jsem se psát násadkou a inkoustem, pak plnicím perem, čínskou propisku jsem měla až na druhém stupni. Učitelé na nás křičeli, tahali nad za vlasy a za uši, házeli po nás křídou a houbou. Žádné hraní, kgo si přinesl do školy hračku, byla mu zabavena a vydána na konci školního roku. Učitelé nahlas četli známky z písemek před celou třídou, chválili jednickáre a kárali a posmívali se pětkařum, psali poznámky do žákovské a rodiče si na učitele nikdy nestěžovali, naopak, co řekl učitel, bylo svaté. Když jsem se kdysi dívala na film Škola základ života, vypadalo to v naší škole úplně stejně, jako v tom filmu.