Hele, našla jsem odborný článek -

https://www.prolekare.cz/casopisy/cmp-journal/2018-1-4/download?hl=cs

strana 24 a další...


Připomněla jsi mi tu strašnou dobu, dodnes si vlastně vyčítám, že jsem (v naivní důvěře) nechala tu babičku odvézt do nemocnice, protože přece nám doma neumře hlady a žízní... Těch pár týdnů, které jsem jí tím "koupila", v nemocnici, v pokoji s 6 dalšími (nebo možná 8), s cévkou, s nepéčí a zbytečnýma procedurama...Ano, doma by možná umřela za 3, za 5 dnů, ale fakt už dávno nevěřím, že tohleto "prodloužení života" stálo za to.

Přesně to, že se s tebou nikdo nebaví, že vidíš, že jí "protože je pacient a jídlo se vydává "na hlavu"" přinesou tác s jídlem, který prostě rozhodně nesní, nevíš, co se tam děje, jestli tam přes den vůbec někdo chodí a případně kolikrát...

Fakt jsem trochu doufala, že za těch 15+ let se už něco změnilo.


U nás byl problém v tom, že když byla po první mrtvici, tak sice v nemocnici vypadala jak ležící panenka, ale pak ji pustili domů a strašně rychle se zvedla - několik let chodila, řekla i pár slov, byla schopná třeba i "umýt nádobí". Takže my (já) jsme byli přesvědčení, že ji prostě nějak stabilizují a pak pustí domů a že se doma zase zlepší... Ta víra, že to ještě nějak půjde, proto "má smysl" to "léčení", u nás si myslím, že fakt té babičce jen ublížila.

Proto mě zajímá, jestli to ten zdravotnický personál umí nějak rozlišit - čili třeba nekrmit tam, kde je to fakt zbytečné, a naopak věnovat se těm, kde nějaká šance je.

No, a pro nás - blízké - holt přijmout to, že to třeba nepůjde a dopadne to fatálně. Za mě - má-li umřít, radši v klidu, než s nosogastrickou sondou o pár dnů později...

Hodně sil.