To je podle mě ten největší problém, že to poznání nabydeš až zkušeností.

Už jsem to tu taky psala párkrát - babičku jsme v dobré vůli a z důvodu "přece ji nenecháme jen tak umřít" dali do nemocnice, kde přežila tedy ještě pár týdnů, ale bylo to tak hnusný, že mě to celý život bude mrzet. Až pak jsem si něco načetla a pochopila, jaká blbost to byla.

Dědu už jsem byla odhodlaná do nemocnice nedat, ale trpěl takovými bolestmi, že to nakonec jinak nešlo a bylo to dobře, něco mu tam píchli, bolesti mu odezněly a zemřel nakonec v klidu ve spánku, bez bolesti. Byl v nemocnici ani ne 12 posledních hodin života.

U babičky by bylo bývalo lepší prostě "neléčit", k životu už to nebylo a to prodloužení života nestálo za to.
U dědy by nějaká kvalitní domácí paliativní péče třeba pomohla, ale před odvozem do nemocnice u nás byla i praktická doktorka a sama řekla, že ona už mu nepomůže, že jedině v nemocnici. Měla jsem doma víc léků od bolesti, tenkrát, ale už jsem se bála, aby mě nikdo neobvinil, že jsem ho předávkovala (zabila - zeuthanázovala), stejně by možná ani nezabraly.

Ani u jednoho by "pravá" euthanasie smysl neměla. Spíš mi (hlavně u babičky) chyběl otevřený rozhovor s lékařem, který by nám vysvětlil, že je to konec a třeba dal vybrat, jestli ji "léčit" nebo nechat v poklidu být.

Ostatní seniorní členové rodiny umírali taky v nemocnici, většinou po několika týdnech nějakého "léčení". Chápu nelehkou pozici lékařů, kteří "léčit musí", a že často ani příbuzní nejsou ochotní či schopní nechat pacienta odejít a léčení se dožadují.