My jsme měli vcelku slušné učitele až na druhém stupni. Možná ale je, že to souvisí i se zlepšováním atmosféry při postupně ustupující normalizaci.

Na prvním stupni jsme měli takový typ "Matky-komunistky". Která se do nás snažila vedle učiva dostat i ty správné zvyky socialistického žáka, jako sedět s rukama za zády, ve všem poslouchat atd. Když si matka jednou postěžovala, asi písemně, do ŽK, nebo možná někde pod opravou DÚ, tak ji po mně vzkázala, ať se jí neplete do vyučování, že ona ji také nezasahuje do kuchyně. Po 2. třídě nás předala jiné učitelce, která se nás po 3. ihned vzdala s tím, že tu třídu raubířů nechce. Naši tehdy u ředitele vyreklamovali nějakou písemnku, musela se opakovat... Ve 4. třídě jsme měli docela fajn tělocvikářku, jako třídní, akorát prý byla agentkou StB. Ale i když na mne psaly děti posměšné básničky na ŠvP, i její muž (byl jsem tlustý a neohrabaný), tak nějak přibrzdila fyzickou šikanu, která se proti mne rozjížděla (neuměl jsem se prát).

Od 5. se to hodně změnilo, protože jsme na 2. stupni byli jedna z nejchytřejších tříd, jak nám pak léta učitelé říkali. Půlka dětí odešla na G (měli jsme tradiční vazbu s jendním G blízko), pár ještě na průmky a maturitní obory. Na nematuritních to byly malé jednotky dětí.

Třídní byla opět tělocvikářka + zeměpis. Ale byla to férová ženská.

Budova byla bývalý prvorepublikový gympl a reálka, takže jsme měli naší kmenovou třídu vystupňovanou - původně chemie. A mezi ohromnou laboratorní katedrou a první lavicí byla ulička, kde se hrál hokej s tenisáky a ramínky, 2 na 2. Třídní se vždycky divila, kdo má tak špinavé bačkory, že dělají ty šmouhy. To bylo od izolačky, kterou kluci ramínka oplétali.