Dobrý den,
mám také syna s vývojovou dysfázií a hyperaktivitou.Teď mu bude 7 let a já s ním putuji po různých lékařích a rehabilitacích od necelého třetího roku.Podle lékařú se hodně zlepšil, ale jiné problémy zase pribyly(související s věkem a nástupem do školy).Zůstala jsem se synem doma, teď ho dovážím 20 km do soukromé školy (malotřídka a lepší přístup, manžela už skoro neznám, protože pracuje jako ďas, aby to finančně utáhl.Řeknu Vám, žádná legrace a já už mám pocit, že mi nezbyly žádné síly.Kdo to nezažil, těžko pochopí.Přestávám doufat, že ještě někdy budu žít normálně.Nejhorší jsou děti, po kterých on velmi touží a ony dokáží být bohužel velmi kruté.Nechápu matky, které stojí a s úsměvem mlčky pozorují, jak jsou jejich děti hrubé na slabší.