Bertík byl naše první kočička, když jsme se nastěhovali do nového domečku. To mi bylo 6 let. Byl to krásný zrzavo-bílý kocour, takový náš mazlík. Pak mamča byla doma, když čekala bráchu a tak Bertíčka rozmazlovala. Dřív sice nebylo žádné kočičí papáníčko, ale zato měl rád kašičku, párečky, mlíčko a Jiřinka mu tyhle dobrůtky dávala. Jenže pak se narodil Míša a naši se asi báli nechat kocoura doma v baráku, protože Míša měl ekzém, takže Bertík musel ven a domů nesměl. Chudáček si asi na to nemohl zvyknout, zdivočel, bál se nás a asi si taky myslel, že jsme ho odstrčili. Jednou letěl po dvoře, nevím, čeho se tak leknul, a spadnul do vany s vápnem. Táta ho sice vytáhnul, omyl, ale chudáček Bertíček se z toho popálení už nedostal a umřel. Stejně by se trápil, tak to bylo asi i lepší.
Pak jsem se snažila ochočit si toulavou kočku, která byla pořád na naší zahradě. Byla jsem malá a pitomá a kdyzž jednou ta kočka s sebou přivedla svoje maličký koťátka, tak jsem jim přinesla misku s jídlem a snažila jsem se nějaké kotě chytit. Kočka byla ráda, že žere, tak si mě tolik nevšímala, ale jak jsem na to kotě šáhla, tak po mě vystartovala a pokousala mi ruku. A to dost!!! Až jsme si mysleli, že bych mohla mít i nějakou nemoc od ní. Ale neměla jsem. Ta kočka k nám na zahradu chodila pořád, strašně smrděla, sedala si na schodech na boty a všude s...., až jednou vyletěla komínem. Snad tohle nebude číst nějaký ochrance zvířat :-)).
Jednou máma přinesla od něhoho z práce malinkatého černého kocoura. Dali jsme mu jméno Čert, vážně tak vypadal. To už byl Míša větší, takže kotě bylo i doma a starali jsme se o něj a byl to náš malý mazlík. Jak rostl, začal tak nějak podezřele tloustnout, až jednou s ním přišly 4 koťata. A ejhle, on to tedy nebyl Čert, ale Čertice, tak jsme jí začali říkat Čerunka, nebo když zlobila, tak Čeruna. Časem se z naší Čerunky stala továrna na koťata a byly doby, kdy jsme měli doma třeba 5 koček. Vždycky jsme se jich nějak zbavili, buď tak... !!!, nebo v noci koťata nějaká mrcha zakousla. Párkrát jsem našla na dvoře koťata s odkousanejma hlavama. Bylo to hnusný, tak jsme je výdycky oplakali a udělali jim hrobeček. Pak jsme se snažili ty koťata někomu dát, nebo jsme si třeba jedno nechali....
Takhle se nám narodili Mikeš a Micka. Mikeš byl víc černej a trochu bílej a Micka víc bílá a trochu černá. Berdyši odvedle zrovna chtěli nějakého kocoura, tak jsme ho pro ně nechali doma a Micku jsme odvezli do Hýskova. Chudinka, co tam asi dělala. Teď bych byla ráda, kdybysme si ji bývaly nechali. Ale to je teď už jedno. No takže M&M byli krásný drobečci, ale asi někde chytli nějakou breberku, protože, kudy chodili, tak za nima byla hnědožlutá cestička. Nikdo je ani nechtěl pochovat, protože by ho na 100% posrali. Takže Berdyši se začali ošívat a takového posránka nechtěli, tak nám Mikeš zůstal. Pak jsem šla do LBC a když jsem jednou přijela, tak to už nebyl Mikeš, ale Macíček, maminčin miláček. Už to nebyl posránek, byla to taková černobílá chlupatá koule. Berdyši by ho najednou chtěli, ale to jsme jim ho zase už my nechtěli dát. Už to bylo naše zlato....
Když byl Macíček ještě maličkej, tak naše továrna Čeru měla další kotě, Frňáka neboli Prňu. Takže se starala o Prňu a na Macíčka prskala a nechtěla ho a vůbec se o něj nestarala. Tak jsme se my začali starat o Macíčka a Čeruna o Prňu. Další léto o prázdninách, když byli už větší, s nima byla legrace. Dělali jsme s nima blbosti, třeba jsme je ve vedru máčeli v sudu s dešťovkou. Ta voda byla docela teplá, tak jsme všechny postupně chtli pod tlapkama a namočili. Čeruna tam vlítla a zase vylítla a byla v klidu. Prňa si tu vodu jestě užíval, zato Macíček, ten byl nafouknutej, že jsme mu zničili chlupkaté háro a celé odpoledne s náma nemluvil!! :-)) Postupně se to začalo dělit tak, že my s mámou a bráchou jsme milovali Macíčka, V. samozřejmě Mácu nesnášel, tak dělal, že má rád Čerunku a Prňu. Pak Čeru porodila dalších 5 koťat, takže přes celé léto jsme měli doma 8 koček. To už byl fakt očistec. Jednak ty kočky byly všude, všude byly chlupy, za Čerunou lezli kocouři, Prňa s Macanem zase lezli za kočkama, věčně s někým bojovali, takže to u nás na schodech věčně smrdělo kočičinou. Když jsme jim dali žrádlo, tak se na to vrhli ty malí, a ostatní byli hladoví. No nakonec to Prňa nevydržel a utekl. Pak jsme rozdali ještě i těch 5 koťat a zbyla nám jen Čeruš a Máca.
Další v pořadí byl Puf, jinak taky Pufóó. To už jsem byla s Míšou a on, že prý jeho segra chce kotě, tak abysme jim Pufa nechali. Jenže, když byl větší, tak si to Iva rozmyslela a co teď s ním. My jsme 3 kočky nechtěli, tak nakonec Míša solidárně ustoupil, že si teda Pufa vezmou domu Vrbovi. Do bytu. Koupili mu kočičí výbavičku, mističky, kočičí papání.... Jenže to ještě netušili, co přijde!!!!! Když přivezli Pufa do bytu, úplně jakyby se zbláznil. Lítal jak blázen po místností, po nábytku, po sedačce, byl vykulenej, co viděl, tak počůral. Asi to bylo tím, jak byl zvyklej být na zahradě, s Čerunou, hrál si, běhal, kam chtěl a teď byl zavřenej v jedný místnosti. Chvíli to vydrželi, ale pak se začali vykrucovat a za čas jsme dali Pufa Mrožovům. Jenže ty mu tak maximalně dali jíst, takže se pak z něj asi stala toulavá kočka.....
Poslední Čerunino díťátko byla Žíža. Ta dala tehdy už 13-ti leté Čeruně poslední ránu a sotva se Žíža narodila, tak se Čeruna ztratila a už jsme ji neviděli. Bylo to v srpnu, tak jsme si nejdřív mysleli, že ji třeba přejeli na poli kombajnem, ale spíš se sebrala a šla někam umřít do pole, protože už byla stará, po těch všech porodech i debilní. No a co teď s Žížou? Začali jsme ji krmit z malé flaštičky mlíkem, ona nic nechtěla, báli jsme se, že nám umře hlady a pak najednou byl na zemi kousek kuřete, ona ho zblajzla a bylo jasný, co chce. Tak jsme ji vypiplali a zůstala u nás. Jenže je pravda, že Macíček měl vždycky přednost, takže to asi Žíža po nějaké době poznala a odešla od nás.
|
