| withep | 
 |
(22.2.2012 8:57:28)
Vystupuju s dcerou z metra, jde napřed, mezi dveřmi volá na lidi ve vagonu veselé "Ahoj!". Jdu za ní, ale šlápnu jednou nohou do mezery mezi podlahou vagonu a nástupištěm, noha zajede dolů a nemůžu ji vytáhnout. Na nástupišti nikdo není, dcera je už venku (sama na ulici...), lidi ve vagonu mě nevidí. Snažím se zakříčet o pomoc, ale - nevydám ani hlásku. Nejde to.
Zdálo se mi dnes nad ránem. Po probuzení mi trvalo ještě nějakou chvíli, než mě napadlo, že prostě rukou/tělem zablokuju dveře a metro se nerozjede.
Každopádně se mi něco podobného - že jsem v akutní nouzi chtěla zakřičet, ale nešlo to - několikrát stalo, jen si už přesně tu situaci nedokážu vybavit. A existuje přece rčení "leknutím oněmněl". Stalo se vám to taky? Nebo naopak v mezních situacích křičíte, i když byste byli raději zticha?
Myslím si, že příroda nás vybavila řadou mechanismů, které nás mají chránit (např. v ohrožení se vyplaví adrenalin a pomůže nám rychleji prchnout). Tohle mi ale připadá vyloženě kontraproduktivní  . Často nemůžeme dělat nic než křiknout na dítě, které se řítí do silnice, nebo volat o pomoc - a ono to nejde. Předpokládám, že se asi nějak zastaví dech, takže není jak uvést do provozu hlasivky (?). Ale proč? Má to nějaký pozitivní význam (v některých život ohrožujících situacích je možná lepší se skrýt a zůstat potichu)? Nebo to prostě není mechanismus určený k ochraně, ale jen (často spíš nešťastný) důsledek určité tělesné reakce?
Nevíte někdo?
|
| Bowitka | •
|
(22.2.2012 9:04:20)
Také se mi zdávají sny, kdy situace vyžaduje křičet (jsem v ohrožení či někdo z blízkých), ale nevydám ani hlásku. Myslím, že v tom snu je to jiné, v reálu bych asi křičela, pokud by šlo o vážnou věc. Ale už se mi přihodilo, že když se mělo stát něco dětem a mohla jsem křiknutím tomu předejít, jen jsem jaksi zaskřípala, hlasivky se stáhly a bodlo mě v nich. Bylo to spíš takové zaúpění, ale myslím, že to souvisí s tím leknutím a mozek to vyhodnotí jinak, než bych chtěla:)
|
| 10.3zlatoVLKáska12 | 
|
(22.2.2012 9:09:59)
já leknutím přestávám chodit.pitomá věc 
|
|
| Švestka,Vojtík06&Tomík08 | 
|
(22.2.2012 9:11:21)
Mám stejný problém, nedávno synka málem srazil cyklista, zachraňovala ho kamarádka, já jen stála a zírala. Když o nic nejde, tak reaguji normálně, jakmile se děje něco fakt vážného, většinou ze sebe reakci nevydoluji. Nohy zdřevění a mozek vypne...
Také by mě zajímalo, čím to je, a jestli se s tím dá něco dělat...
|
| susu | •
|
(22.2.2012 9:14:41)
Možná se líp reaguje někomu, kdo v tom není citově angažován.
Ale u mě to trvá fakt chvilku, jak už je nějaký výsledek(auto, cyklista, je pryč,...) tak už zpravidla funguju.
|
| Arni | 
|
(22.2.2012 9:19:34)
Určitě to souvisí s pocitovou stránkou, u cizí havárky např. reaguji velmi pohotově a s chladným rozumem. Když před domem vrazili do manžela, třepala jsem se jako ratlík, myslela jsem, že se ani nepohnu. Ikdyž pak byl vpořádku, musela jsem to rozdýchat.
|
|
| withep |
|
(22.2.2012 9:25:37)
susu, já třeba když mi poměrně náhle onemocní dítě (v řádu minut horečka, apatie,...) nebo se mu něco stane (urvalo se s ním zábradlí, letělo metr a půl neznámo kam), reaguju racionálně a pohotově a dělám, co je třeba. Tohle se mi stává spíš v situacích, kdy se něco teprve (v řádu vteřin) má stát a já bych tomu teoreticky mohla tím výkřikem zabránit, akorát že prakticky se na něj nezmůžu  . Prostě v nouzi, kdy není čas nebo možnost udělat něco jiného, kdy je výkřik jedinou šancí udělat vůbec něco.
|
| susu | •
|
(22.2.2012 9:32:44)
Mám to podobně. Všechno se ve mně zastaví, místo toho zakřičení nebo chycení dítka jen hledím a stojím. No a pak, až je ten okamžik pryč, se zase všechno rozběhne a já jdu řešit následky.
|
|
|
|
|
|
| susu | •
|
(22.2.2012 9:12:25)
Taky se mi to stává, většinou, když se něco semele moc rychle. Jakoby to ta hlava nestihla tak rychle vyhodnotit, jaký zásah je nejlepší - křičet, co křičet, nebo dítě chytit,...Nejen oněmím, ale i ztuhnu v pohybu, na tu podstatnou chvilku. Dost mě to štve.
|
|
| Markéta s párkem | •
|
(22.2.2012 9:16:00)
Ve snu se mi to stává často.
Ve skutečnosti mě to potkalo jednou - jako dítě mě začal obtěžovat cizí chlap v baráku. Tak jsem ztuhla hrůzou, že jsem se nezmohla ani na slovo, ani na pohyb. Po chvíli (která se mi zdála šíleně dlouhá) jsem se vzpamatovala, začla jsem křičet a on naštěstí utekl. Mimochodem - bylo to ve dvě hodiny odpoledne, stála jsem v chodbě 5 patrového baráku, řvala a řvala ze všech sil a co myslíte - přišel někdo?
Když jsem si po chvíli uvědomila, že mi nikdo nepomůže, přestala jsem, třesouc jsem doběhla do bytu a tam jsem se zamkla. Takže řeči o tom, jak 10 letý dítě může chodit samo, protože je dostatečně poučené, jak se má zachovat, kdyby ho někdo cizí oslovil, mě dodneška nenechávají vnitřně klidnou.
|
| withep |
|
(22.2.2012 9:18:18)
To je přesně ono. Ještě že to dobře dopadlo 
|
|
| Xantipa. | 
|
(22.2.2012 9:51:32)
A řvala jsi - HOŘÍ? Nediv se, jestli jsi řvala pomoc, to raději každý ještě zamkne a ani nedutá. Po tom, co všechno se děje, se nediv.
|
| Markéta s párkem | •
|
(22.2.2012 10:58:25)
Jsi si jistá, že když by tě jako 12 letou přepadl dospělej chlap, že se zmůžeš na to, aby sis vzpomněla, jak ti maminka radila, že máš křičet "hoří" a ne "pomoc"?!  To byl hysterickej řev, nikoliv rozumově uváženej. Teď jsem o něco starší a stejně si nejsem jistá, jestli bych danou situaci zvládla líp.
|
|
|
|
| Elíláma | 
|
(22.2.2012 9:37:08)
Co když je to evoluční pozůstatek toho, že v nebezpečí, v úleku = je tam něco hrozného, je lepší na sebe neupozorňovat? Akorát si evoluce nevšimla, že už nejsme obklopeni predátory 
|
|
| Andy | •
|
(22.2.2012 9:50:04)
Je mi lito, ale pred xxx lety byl tvuj zivot dulezitejsi nez zivot ditete. Takze obetujes dite a na sebe neupozornujes. Jina situace nastava, pokud mas cas myslet a neco vymyslet.
Ty jsi si tenkrat jako zdrava dospela osoba mohla porodit nove. Byla jsi dulezitejsi. Dnes je to naprosty nesmysl, ale dnesni civilizace je taaaak mlada.
|
| withep |
|
(22.2.2012 10:51:12)
Elííí, Andy, takhle by se to dalo vysvětlit, ano. Že je to přece jen ochranný mechanismus, jen "zaspal dobu" Třeba ho někdy využiju, třeba až se na Malé Fatře potkám s medvědem
|
| dlaždička | •
|
(22.2.2012 11:45:15)
V zásadě se reakce na ohrožení realizuje dvěma způsoby - úlekem, kdy "ztuhneme" a úprkem, kdy naopak buď fyzicky opustíme prostor, ve kterém hrozí nebezpečí a nebo se aktivně bráníme. U každého převažují sklony buď k jednomu nebo druhému typu.
|
|
|
|
| .ganesha. | 
|
(22.2.2012 10:11:48)
Mně se to ještě nikdy nestalo. Ale koukám, že je to docela běžná věc. Tak snad se mi to ani nestane :)
Já spíš řvu :)
|
|
| Dari79 |
|
(22.2.2012 10:22:01)
Úleková reakce je vrozená, a to nejen člověku, ale živočichům obecně. Zřejmě se v historii živé hmoty osvědčila jako evolučně výhodná: je jistě lepší zbytečně se leknout než se v klidu dát uštknout jedovatým hadem. Průběh úlekové reakce je však různý: u některých brouků se projeví jako ztuhnutí (thanatosa, čili dělání se mrtvým). Podobně u lidí se někdy vyskytne takzvaný Baelzův úlekový stupor – namísto paniky a utíkání, dotyční strnou. Většinou se ale úlek projeví prožitkem děsu, záškubem těla, vyjeknutím, mrknutím očí, vyskočením. Přitom se rozbuší srdce, přechodně stoupne tlak, podlomí se kolena, rozšíří zornice, vyschne v puse. K podobné reakci dochází zpravidla po silné zvukové ráně (výstřelu) a říká se jí v angličtině „startle reaction“ či „reflex“. Tato úleková reakce se při výzkumu emocí používá k modelování strachu a k hodnocení úzkosti.
zdroj http://www.hoschl.cz/?text=3267&lang=cz
|
|
| Ida | •
|
(22.2.2012 10:58:55)
Stalo se mi dneska ráno, když jsem nic zlého netuše mířila z ložnice do koupelny a náš praštěný kocour se mi zčistajasna snesl z nebes na rameno. Taky jsem málem něco snesla a zaječet se mi zadařilo až po odlepení za stropu a zpětného návleku kůže. Pachatel seděl spořádaně na koberci a koukal jako sova do džbánu. Málem bylo ragú...
|
|
| Signoret | 
|
(22.2.2012 12:47:28)
withep,
já myslím, že oněmět leknutím ve snu a v reálu je něco jiného. Mě se jednou zdálo, že za mnou přijeli naši (bydlela jsem tenkrát v pronájmu), stáli za dveřma, já je pozvala dál a když jsem jim chtěla něco říct, nešlo to. Cítila jsem obrovský tlak na hlasivkách a divila se, že mi nejde mluvit a byla bezmocná. Podle Tvé příhody ze sna bych se spíš asi zamyslela nad tím, jestli nemáš ve skutečnosti problém požádat někoho o pomoc, když jsi v nouzi. Jestli nemáš na sobě zbytečně naloženo s pocitem, že všechno zvládneš jen Ty sama?
|
| Signoret |
|
(22.2.2012 14:10:31)
Danielo,
když jsem byla malá, moje babička pracovala v JZD u prasat a já jí v poledne pomáhala je přehánět od kotců do výběhu. Přeháněla jich třeba 12 najednou a já se jich šíleně bála, že mě rypákem naberou. Oni strašně rychle utíkali, asi jak se těšili ven. Ten můje strach byl nekonečný a já si tyto zážitky z prázdnin vozila domů, kde mě v noci ve snu honila svině v paneláku z 10. patra po schodech dolů. Já nemohla udělat krok a ona letěla aspoň stoosmdesátkou s pěnou u huby. Sice mě nikdy nedohnala, tam se sen zastavil, ale ta hrůza z ní byla šílená, ani křičet a pohnout se mi nešlo............
|
|
|
|
V její náručí
Jaké dokumenty můžete podepisovat online?
Vánoční dílničkyLiberec 
Sportovní MikulášskáPraha 6 
Putování adventemProstějov 
Zapomenutý příběhHodonín 
Vánoční koncertPraha 1 
Vánoční dílničky
Sportovní Mikulášská
Putování adventem
Zapomenutý příběh
Vánoční koncert
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)