| Martuška | 
 |
(29.10.2013 10:54:37)
V nejbližší době mě asi čeká stěhování, ale momentálně si to nedokážu představit žít jinde než jsem vyrostla. Tady vše znám - lidi, místa, kam jít do přírody, kam nakupovat, mám tu rodinu...vím, že to není nic důležitého, ale prostě se mi nějak nechce někam, kde nikoho neznám...nerada se seznamuju s novýma lidma, ani nevím kde..
Potřebovala bych názory a zkušenosti vás, kteří jste taky "vykořeněné"  je to normální se stěhovat vím, ale
|
| Lída+2 | 
|
(29.10.2013 11:00:02)
Martuška, taky se nerada seznamuju ... ,ale kojenecký plavčo udělalo svoje, odtud mám 3/4 svých nynějších kamarádů a známých.
PAk z chodeb na různých kroužkách
škola školka....a práce...neboj, představuješ si to hůř než to bude...
Já jsem nyní delší dobu an jednom místě....a já bych se třeba zase odstěhovala....,aby byla změna.....,aby byllo co poznávat...co zkoumat....
|
|
| Tili | •
|
(29.10.2013 11:01:51)
První stěhování bylo na krásné místo, malé město, jenže jsme dojížděli do práce a vraceli se večer a poznávali ho tak o víkendech. Neznala jsem tam nikoho. Pak jsem byla na mateřské a všichni v tom městě měli nějaké spolužáky a tak jsem tam byla i během mateřské sama (ale užívala jsem si to město a okolí). A měla jsem takový pocit vykořeněnosti, že tam nepatřím.
Pak jsme se přestěhovali jinam, kde jsme byli všichni nově nastěhovaní a co se týká vztahů to bylo mnohem lepší a cítím se tam doma. Jsme na tom všichni stejně.
Ne že by tam bylo super přátelství na celý život, ale mám na koho se obrátit, když se něco děje, děti mají kamarády ...
|
|
| Lída+2 |
|
(29.10.2013 11:02:11)
Martuška a jak poslední dobou zjištuju, ono ani mít rodinu v místě není výhra....a pořád můžete jezdit.....to není taková tragedie....
|
| Zufi. | 
|
(29.10.2013 11:11:10)
Ale v případě nemoci a samotné maminky je to neocenitelné.
|
| Citronove koliesko | 
|
(29.10.2013 12:42:15)
Zufi,
tak ale ani to nezaručuje že rodina pomôže. Ja som bola v obkolesení rodiny ale aj tak som si musela pomôcť vždy sama prípadne počkať na muža ktorý bol 500km ďaleko. A to aj vtedy keď som sa kvôli vysunutým platničkám nemohla takmer pohnúť. Max. niekto priviedol dieťa zo školky a nazdar 
Pred 7 rokmi sme sa presťahovali s novorodencom a prvákom 500km od rodiny, na miesto kde sme nikoho nepoznali a môžem povedať že ok. Bola som na všetko sama ale aspoň som vedela že jediná pomocná ruka na ktorú sa môžem spoľahnúť je na konci môjho ramena.
Inak nie som vôbec fixovaná na rodinu ani na miesto, môžem sa sťahovať kedykoľvek.
|
| Zufi. |
|
(29.10.2013 15:17:13)
To mě mrzí, vysunuté platničky znám, chodila jsem na obstřiky a první dva dny lezla po čtyřech na WC, jinak jsem se nemohla ani hnout.
|
|
|
|
|
| kosatka2 | 
|
(29.10.2013 11:09:59)
Asi ti moc neporadím, protože mě to objevování nových lesů, obchodů, sousedů a kolegů právě baví. akorét tím, jak se stěhuju často je v tom určitá povrchnost a zároveň otevřenost. jakoby nemám potřebu budovat hluboké vzthy v místě, protože zase stějně za čas půjdu pryč.
teď mě doufejme bude čekat několik let na místě a ráda bych tam zakořenila a žila takový ten sousedsky - komunitní život, tak jsem zvědavá, jak to půjde...
|
|
| Ces | •
|
(29.10.2013 11:10:10)
Když jsem odcházela z našeho malého okresního města do Prahy na studia, říkal jsem si, že se vrátím, že ve velkoměstě nehodlám zůstat. Po škole jsem ale sehnala v Praze dobrou práci s příslibem bytu, který opravdu do 5 ti let následoval.
Mezitím proběhla revoluce a v mém rodném městě je víc jak 40% nezaměstnanost. Cikáni z Chánova se pomalu šíří i do města (za mých mladých let bydleli v Chánově a v přilehlých vesnicích - Obrnice, Jirkov... do Mostu se moc nedostali).
Jsem moc ráda, že jsem přesídlila z rodného města pryč. Dnes, po 30ti letech, jsem si na Prahu zvykla. Miluju tu pestrost divadel, kin, výstav, koncertů, restaurací... Jsem ráda, že tu jsou dobré školy pro syna. Časem jsem do Prahy přestěhovala i své rodiče, kteří vyměnili mostecký byt 4+1 za malý pražský 2+kk. Nikdy bych se do svého rodiště nevrátila.
|
| P.T. Cruiser | 
|
(29.10.2013 14:09:55)
Jsem na tom skoro stejně, ve stejné době do Prahy s tím že se vrátím, ale už na to nikdy nedošlo. Jen nejsem z Mostu ale z Duchcova ( zdravím krajanku) a nepřestěhovali jsme oba rodiče, ale pouze matku - když otec zemřel.
|
| Delete | 
|
(29.10.2013 20:11:07)
Úplně stejně, jen jsem z UL  .
Jo a už nežiju ani v té Praze, ale ještě o 30 km dál. A tak nějak bych tady ráda zůstala, přirostlo mi to tu k srdci fest.
|
| Blešule | 
|
(29.10.2013 23:12:38)
Já už bych zpátky do Mostu taky nešla. 
|
|
|
|
|
| Zufi. |
|
(29.10.2013 11:10:14)
Já se stěhovala jako velmi mladá z jednoho konce Prahy na druhý, na sídliště, kde jsem nikoho neznala. Cesta ,,domů,, trvala MHD přes hodinu, takže asi jako z Tábora do Budějic.
Začátky byly krušné, stýskalo se mi moc, neměli jsme první rok telefon, tak jsem chodívala do budky a volala mamce každý večer...
Pak jsem si zvykla a kamarádky našla na dětském hřišti, později ve školce a škole.
nebýt revoluce a restitucí, byla bych tam dodnes.
Jsem ale ráda zpátky v rodném domě, už jen z praktického hlediska, že mám maminku nemocnou a denně k ní chodím, neumím si to představit strávit 2 hodiny v MHD a být chvíli u ní plus mít svoji rodinu (a dceru a dva vnuky na krku)...
|
|
| Černá kronika | 
|
(29.10.2013 11:16:35)
Nezvykla jsem si a stýská se mi víc a víc. U mě ale bylo těch změn víc, šla jsem z velkýho města na maloměsto, z paneláku do starýho domku, je v tom víc věcí, proč tu nejsem spokojená, proč jsem nezapadla. Odešla jsem z rodnýho města ve 21 letech, bylo to krátce po revoluci, dneska už bych to v žádném případě neudělala.
|
| Zufi. |
|
(29.10.2013 11:18:08)
To stýskání ten první rok, bylo hrozné, pamatuji si to moc dobře, i když je to víc jak čtvrt století, byla jsem doslova nešťastná, zvykala jsem si pomalu, velmi pomalu, ale to je asi i povahou.
|
| Černá kronika |
|
(29.10.2013 11:22:25)
Jo, nebyly mobily a my tady neměli pevnou, tu měli naši doma. Chodila jsem jim jednou týdně v sobotu ráno volat z budky na nádraží. Kontakt byl malý. Ani se mi na to nechce vzpomínat.
|
| Zufi. |
|
(29.10.2013 11:24:32)
Dodnes mě mrazí, když si vzpomenu na tu budku , naštěstí 200m od domu, ale ten pocit smutku mám v sobě dodnes, budka už tam dávno není.Raději nevzpomínat, co já se tajně nebrečela , manžel byl spokojený, stejně jako je spokojený zde.
|
| Černá kronika |
|
(29.10.2013 11:32:29)
Manžel je tu taky spokojený a já tajně brečím i dnes. Určitě je to povahou a okolnostmi okolo. A to jsem byla "přesazená" jako hodně mladý člověk, takže dovedu pochopit, že starý člověk to snáší ještě hůř a nemusí to zvládnout vůbec.
|
| Zufi. |
|
(29.10.2013 15:26:15)
|
|
|
| erika,2 děti | 
|
(29.10.2013 12:18:33)
Zufi, ono je to hodně o těch vztazích. Já jsem měla s mamkou dobrý vztah, dokud jsem bydlela doma, (s otcem katastrofa), jakmile jsem se vdala a odstěhovala se, tak mám pocit, jak kdyby mě odstřihli......Vždy jsem to já, kdo musí volat, sama se ozve málokdy, otec nikdy.....Vztahy se pokazily jednak proto, že naši nepřijali moji postiženou dceru a jednak proto, že nemají rádi mého muže......Občas to pobolívá, ale zvykla jsem si už na ně nespoléhat, nesvěřovat se, neobracet se na ně.....Vidíme se, jen když tam vezu na pár dní syna a to se bavíme tak povrchně - svoje problémy jim říkat nebudu, nepodpoří mě a vše jen zhorší (bohaté zkušenosti).
|
| erika,2 děti |
|
(29.10.2013 12:19:05)
Z toho plyne, že je mi jedno že bydlíme 35 km od nich, o vzdálenosti to není....
|
|
| Ropucha + 2 | 
|
(29.10.2013 12:32:27)
eriko, vidíš, a já mám úplně opačnou zkušenost: od mé puberty jsme měli doma vztahy špatné, s rodiči jsem si moc nerozuměla, toužila jsem si žít po svém, nezávisle na nich. Když se mi to podařilo, tři stovky kilometrů od nich, vztahy se postupně napravily: oni mě uznávají jako samostatného člověka s vlastním rozumem, já je posuzuji shovívavě jako lidi, kteří dělali vždycky to nejlepší, co uměli, a spoustu jejich kroků jsem zpětně docenila, zatímco jiné jim odpustila. Vidíme se zhruba třikrát do roka, jinak si často voláme a vždy jen v dobrém.
|
|
| Zufi. |
|
(29.10.2013 15:18:39)
eriko
|
|
|
|
|
| Zufi. |
|
(29.10.2013 11:22:58)
Jo a pamatuji si, jak zpočátku první šok byl z velikosti bytu, tedy ,,velikosti,, , bylo to 3+1, ale typicky panelákové, metry si už nepamatuji, ale doma máme obývák 30m2, dětský pokoj 30, ložnici a jídelnu 25 a to je sakra rozdíl, myslím, že ložnice byla velká akorát na manželskou postel a postýlku, skříně byly ve zdi v předsíni naštěstí.
|
|
|
|
| Ráchel, 3 děti | 
|
(29.10.2013 11:28:08)
Martuško, trvá to tak dva až tři roky, než si zvykneš. Pak už se začneš cítit doma. Stěhovala jsem se mnohokrát, tak to znám.
|
|
| Len | 
|
(29.10.2013 11:30:33)
Nic moc. I kdyz to bude i mou povahou. Kazdopadne ta rodina mi chybi a letite kamaradky taky. Vzhledem ke vzdalenosti si nemuzu jen tak zajet domu, je treba znacne planovani a finance. Z domova jsem patnact let, za tu dobu jsem si dost zvykla, ale budovani kontaktu mi proste nejde a to je nekdy problem.
|
|
| Monika |
|
(29.10.2013 11:36:46)
Žiju tam, kam jsem odešla na VŠ, teda v Praze, což mělo tu výhodu, že jsem se "stěhovala" postupně, nejdřív jsem měla potíž tu vydržel od pondělí do pátku, časem jsem jezdila už domů max. jednou za měsíc díky tomu, že jsem sem přesunula své závodní sportování (mimochodem výborný zdroj "známých a kamarádů" - závodní forma to být zrovna nemusí, ani nutně sport, prostě se zkusit zapojit do nějakého kolektivu podle toho, co tě baví), po škole jsem se původně chtěla vracet, ale různou shodou okolností jsem zůstala a samozřejmě teď už mám mnohem víc známých tady, v původním bydlišti ovšem zůstává rodina, takže tam pořád jezdím, udržuji pár kamarádek a teoreticky si o dovedu představit se tam vrátit (ovšem moje děti už jsou "praví Pražáci" a těm by se možná nechtělo - mimochodem kamarádky syn se rozplakal při písní Jožin z Bažin "mami, a proč žere hlavně Pražáky???", to mě pobavilo, nikdy bych si to na sebe nevztáhla
Jinak kromě známých až přátel, které můžeš získat mezi budoucími sousedy, příp. kolegy v práci, a jak jsem už doporučovala, někde v "zájmovém kolektivu", tak taky mám několik "známostí" mezi rodiči kamarádů mých dětí - během pobytů na hřištích a školkové docházky (škola teprve začíná) jsem si mezi těmi, se kterými se jen ze známosti zdravíme, našla i celkem skutečné kamarády ...
|
|
| Tylity | 
|
(29.10.2013 11:38:37)
Stěhovala jsem se ve 20ti a prožila život jinde. asi po 28 letech jsme se přestěhovali kousek - asi o 15 km. Strašně těžko jsem si zvyklala, rodina a přátelé mi nikdy nepřestali chybět.
Nyní se dá říci, že jsem spokojená - ale pocit domova, známá místa, potkávání přátel z dětství a dospívání, vzpomínky, jak se kde co měnilo - to mi prostě chybí. Učím se dnes přijmout svůj osud a žít, kde žiji a být spokojená, ale mé doma zůstalo stovky kilometrů jinde. Nedá se tam po letech vrátit - je to tam již jiné, je to věčný konflikt přistěhovalce - tady nikdy doma nebudu a mé bývalé doma je již něco jiného, jsem prakticky ve vzduchoprázdnu a tak se učím žít, smířit.. Kdyby mi znovu bylo 20, zase bych se odstěhovala, kdybych tenkrát měla svůj dnešní rozum, své prožitky - nestěhovala bych se. Ale o to je právě Život - a tak se ho snažím žít ve svém současném domově a už nic měnit nechci. Mám lidi kolem sebe, svou práci, své zájmy - a konečně i svůj život.
|
|
| Gladya, bývalá dasa, | 
|
(29.10.2013 11:47:26)
A stěhuješ se hodně daleko? Nebydlím už dávno v místě, kde jsem vyrůstala, ale nikdo z rodiny nebydlí dál než hodinu autem od nás.
Chtěla jsem napsat, že zvyknout si jinde není problém. Ale nevím, jestli jsem správný příklad. Pocházím z menšího města první "vykořeňování" bylo postupné, bydlela jsem na koleji a po VŠ zůstala v Praze. Co jsem vdaná, bydlela jsem na třech místech. Změna prostředí mi problémy nedělala, Co se lidí týče, většinu přátel a známých nemám blízko bydliště už od gymplu, vlastně je tu výjimka, matky vrstevníků mého syna, s některými jsem se seznámila "na pískovišti" a stýkáme se dodnes.
|
|
| Lassiesevrací |
|
(29.10.2013 11:53:25)
Jak kdy. Záleží na momentálním dění, ročním období, celkové náladě a fázi cyklu
Já myslím, že základ je si to prostě nezošklivovat, ale snažit se najít na tom místě něco pěkného. Našla jsem na maloměstě přátele, je tu kolem krásná příroda, můžu mít dvě kolie  Ale jinak díra to je, mnohem větší, než ta Přezdívky. My už nemáme ani cukrárnu, natož kavárnu. Ale tak zase alespoň ušetřim. Možná jsem tu ale mnohem aktivnější, než jsem byla, když jsem žila v Praze nebo v Londýně, což zní možná neuvěřitelně, ale já asi potřebuji lidské tahouny, jinak bych hnila i v tom velkoměstě.
Já se jinak stěhovala mockrát, byla jsem na časté změny zvyklá, tak mám asi někdy pocit, že už jsem nějak moc dlouho na jednom fleku, ale jindy jsem moc ráda, že konečně začínám pouštět kořeny a cítím se někde po dlouhé době doma.
Mě teď spíš pálej špinavý okna, který jsem neumyla dokud bylo pěkně a zítra se vracej děti a doma uděláno prd.
|
|
| Federika | 
|
(29.10.2013 11:54:21)
nevím, nikdy by mě tohle nenapadlo. Těšila jsem se na to,až jednou budu žít někde jinde, budu cestovat. A bydlela jsem už na mnoha místech, zatím si nedovedu představit, že bych někde už byla do konce života, děsná představa, nuda)
|
|
| MarMat (+2) | 
|
(29.10.2013 11:56:57)
Jo, nabrečela jsem se toho hodně, nezvyknu si asi nikdy. Já se strašně ráda stěhuji, ale tak nějak do 30km, 100km je na mě moc, navíc bez auta. Manžel je spokojený, taky jsme v jeho rodném městě. Už jsme tu tři roky a pořád to stojí za starou bačkoru
|
|
| Raduza | 
|
(29.10.2013 11:58:55)
Já žiju jinde, ale tam, kde jsem vždycky žít chtěla. Už jako dítě jsem chtěla sem. A nikam se stěhovat nechci. Rodné město mám ráda, ale toto je přece jen srdcová záležitost. Jen si člověk neustále buduje síť přátel. BYdlela jsem jinde, studovala střední jinde a jinde jsem začala pracovat a bydlet.
|
|
| Kafe | 
|
(29.10.2013 11:59:40)
Mně se žije všude dobře. Jsem takový nomád. Ještě jsem nenašla místo, kde by se mi nelíbilo a přátele si najdu všude rychle.
|
|
| Ropucha + 2 |
|
(29.10.2013 12:16:48)
Žije se mi dobře. Doma se cítím tam, kde je můj manžel a děti. Místa člověk časem pozná, s lidmi se seznámí. Usadili jsme se v místě, které se mi tak líbí, že nebyl problém vytvořit si k němu kladný vztah.
|
|
| Hannah+Onďa+Vašík | 
|
(29.10.2013 12:16:50)
Má to svoje klady i zápory jako všechno.Je fajn poznat nový kraj, lidi, jejich mentalitu.Tak nějak začít nově, s čistým štítem, takhle jsem to vnímala já.Jako daň za to, že jsem najednou platila dost vysoký pálky za telefon.Rodina a kamarádi moc chybí Nejvíc v takových chvílích kdy je třeba pěkně a najednou zjistíš že nemáš s kým jít ven
|
|
| Winky | •
|
(29.10.2013 12:20:36)
Hm, to asi neporadim, me stěhování baví :). A cestování a poznávání a seznamování taky - nakonec, to jsem se naučila až jako poslední, jako dospela, na první mateřské.
Jako dokazu pochopit ze se někomu nejake místo líbí tak moc, ze tam chce zůstat. Ale přátele se podle me meni tak jako tak, podle toho v jake fázi zivota člověk je. Kamarádky ze střední mi zůstaly jen 3, jsou rozestehovane všude mozne takže se taky vídáme málo, z VŠ vlastně nikdo protoze tu jsem dělala dalkove, zaměstnáni jsem taky vystřídala několik a vídám se jen s "holkama" z jedne firmy jinak vubec, a třeba přátele se kterymi jsme trávili hodne času a byli jim za svědky na svatbě (ja ji, manžel jemu) tak se s nami přestali vídat kdyz se nám narodilo mimco (oni tenkrát tvrdili ze děti nechtějí, nakonec to vypadá ze je asi mit nemuzou)..... Takže seznamování je nutnost at zůstávas nebo se stehujes, myslím.
|
|
| Šešule | 
|
(29.10.2013 12:29:06)
Upřímně, tam, kde jsem vyrostla, bych žít nechtěla. Je to děsná řiť Jediná výhoda by byla, že tam jsou moji prarodiče a mohla bych za nima častěji.
Za místo mýho srdce považuju město, kde jsem vystudovala, ale odtamtud jsme se museli přestěhovat... Takže bydlíme v místě, kde jsem neměla žádný vazby... ale dá se to. Nejsem teda extrémně plachý typ. Začla jsem dobrovolničit v místním MC a ty známí už se nějak nabalili. Po třech letech se tu cítím vcelku dobře, ačkoli moje přání nebylo nikdy žít v týhle části ČR a ještě k tomu na maloměstě Nakonec se nevýhody můžou stát i výhodama. U mě to tak bylo.
|
|
| Líza | 
|
(29.10.2013 12:31:56)
Stěhovala jsem se cca 4x a nikdy jsem nebyla vykořeněná, to bych se tak mohla cítit, kdybych odjela do Kanady, ne tady. Shodou okolností jsem nakonec zakotvila na místě, kde jsem nějakou dobu vyrůstala, ale rozdíl v tom nevidím, přátelé z dětství jsou dávno pryč a mám jiný vazby, jiný kontakty, jiný zájmy. A oblíbený místa? Je přece fajn, nějaký k těm starým přidat ;)
|
|
| Alraune | 
|
(29.10.2013 13:02:22)
Možná bych se dokázala přestěhovat, ale jen do města většího, než je Praha a to v ČR není.
|
|
| Zuuuza | 
|
(29.10.2013 13:05:21)
Odešla jsem ze sev. Moravy na VŠ do Brna. Už tenkrát jsem našim říkala, že se domů nevrátím a zůstanu v Brně. Zůstala jsem. Zakořenila jsem. Jsem tu spokojená, neměnila bych. Tady se cítím doma. Mám tu muže, děti, kamarády.. Mám to tu ráda.
|
|
| Sophia_ | 
|
(29.10.2013 13:25:45)
Žije se mi dobře. Troufám si odhadovat, že mnohem líp, než v rodném panelovém domě.
Nic proti panelovým domům, ale ten můj rodný se změnil s dum hrůzy. Vztah k němu nemám. Ani k jeho okolí.
Pár přátel jsem si tady udělala. Nepotřebuji jich zástupy.
To půjde.
|
|
| Oliverka | 
|
(29.10.2013 13:29:01)
Dle meho zalezi jestli se stehuju za nekym, nebo s nekym.
To prvni byva vetsi problem - jeden je stale "doma", druhy naplavenina, neproxivaji to same.
Druha moznost znamena, ze oba jsou na stejne Lodi a dokazi se jeden do druheho vic vcitit.
Samozrwjme existuji vyjimky.
|
|
| nel, dcera 10/06 | •
|
(29.10.2013 13:42:08)
Já mám tendence tak zhruba po 4 - 5 let něco měnit, teď nějak není jak a už mi to chybí. Stěhovala jsem se už 4x a šla bych do toho klidně znovu :) Velmi spokojená jsem začala být v okamžiku, kdy jsem se odstěhovala na kolej. Jsem introvert a říkám si, jakmile mě ve městě začnou zdravit lidi, tak je čas na změnu.
Známé a kamarády získávám přes dceru a v práci.
|
|
| Bouřka | 
|
(29.10.2013 13:55:50)
Vcelku dobře, bydlím v kraji, který mi přirostl k srdci. V předchozím bydlišti to nebylo tak slavný, ač to bylo nedaleko, to město mi prostě nesedělo. Akorát ty babičky jsou moc daleko  .
|
| Anni&Annika | 
|
(29.10.2013 19:12:37)
za zivot jsem se stehovala nekolikrat a to i do ruznych zemi. Problem mi to nedela zadny, ja jsem spokojena tam, kde je ma rodina. Se stehovanim se dusevne srovnavam tak 14 dni. Pokud neni rodina /rodice, segra/, volim alternativu, ktera mi umozni zvladat vsechno. No a vzdycky s kazdym szivanim potkam dalsi zajimave lidi. Nekteri z nich zustali kamaradi dodnes.
|
|
|
|
V její náručí
Valašský mikulášský jarmekZlín 
Radniční vánoční trhyČeské Budějovice 
Adventní víkendČeský Krumlov 
Valašská výstava betlémůZlín 
Vánoční koncert Chorea BohemicaPraha 3 
Valašský mikulášský jarmek
Radniční vánoční trhy
Adventní víkend
Valašská výstava betlémů
Vánoční koncert Chorea Bohemica
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)