Re: Nečekáme marně ?

To je přesně odpověď, které jsem se obávala. Poslední dva roky žijeme v obrovské nejistotě ( první dva roky jsme bláhově věřili, že se dočkáme ). Děti vyrostly - pravděpodobnost, že by s novým bráškou vytvořily sourozeneckou skupinu je dávno v nenávratnu - věkový rozdíl už je obrovský. V zaměstnání jsem diskriminována - pracuji za asi dvě třetiny platu běžného na mé pozici kdekoli jinde, nemám žádné zaměstnanecké výhody, atmosféra na pracovišti stále více houstne. Přesto si netroufám dát výpověď. Kde asi čekají s otevřenou náručí na matku dvou malých školáků, která potřebuje pracovat na zkrácený úvazek a nadto je žadatelkou o adopci, čili jednoho krásného dne z pracovního procesu naráz zmizí?
Mrzí mě, že s námi úřady nejednají fér. První dva roky, jsme slýchali, že se čeká asi dva roky. Potom, že to budou spíš tři. Teď už neříkají nic a my stále čekáme a čekáme. Kolik let ještě? Kdybychom to věděli na začátku, tak bychom do toho asi nešli. Po tolika letech se nám to nechce vzdát, ale nevím, jak dlouho ještě vydržíme...