Dítě po vážné nemoci ve škole

Vážená paní magistro,přd rokem propustili mého syna z nemocnice.Vážil 18 kg,byl dušný a skoro nechodil.Měl za sebou 8 měsíců onkologické terapie s komplikacemi,operaci mozkového nádoru s následujícím zánětem mozkových blan.Po čtyřech měsících byl schopen nastoupit zpátky do školy.Nyní ,po roce váží 25 kg,vyrostl,chodí,běhá jako jiné děti ,na flétnu hraje, tančí a s velkou vášní maluje.Od jiných dětí se liší pouze řídkými vlásky a obrovskou jizvou na hlavě.Duševně je velmi pohodově laděný.Měli bychom volat třikrát sláva ,ale nevoláme.Náš problém se jmenuje škola.Když byl chlapec v nemocnici,byl žákem tamější školy,paní učitelky jej moc chválily a doma jsme rozhodně nezaháleli.Absolvovali jsme takhle celou druhou třídu.Věděla jsem,že to nebylo plnohodnotné,ale přesto jsem nebyla připravena na peklo,které nastalo po návratu do kmenové školy.Filip se hrozně těšil na spolužáky,učitelky v motolské ZŠ nás ubezpečovaly,že opakování ročníku určitě není nutné,a tak náš syn nastoupil do třetí třídy.Staří spolužáci ,nová paní učitelka.Zpočátku samý úsměv,později tuhnoucí rysy.Filip je pomalý.Nestačí tempu.Vědomosti by byly,ale to víte ,je pomalý.Nemohu mu dát lepší známku,jak by k tomu přišly ostatní děti.Teď bych mu mohla ulevit,ale co na druhém stupni(sic!).
I já vím,že děti s poruchou učení jsou známkovány z toho co stihnou napsat a ne z toho ,co jim chybí.Filip nestíhá a tak nosí podivné známky.Pětky z násobilky-co stihne,je většinou bez chyby-ovšem většina chybí,takže za pět.
Víte v době,kdy se integrují děti s handicapem mnohem větším,než má Filip ,je pro mne hořkým poznáním,že to nejde všude.Jakousi ironií je ,že Filipova škola se honosí přízviskem etická a tímto peřím se chlubí v tisku i televizi.Když poslouchám řeči o důrazu na mezilidské vztahy nejen v předmětu etika,ale i v rámci celého školního života a pak vidím jak skutek utíká...
Věc vyvrcholila v posledních dnech.Byli jsme na třídní schůzce a pí uč. nás nabádala,aby Filípek opakoval ročník.Tomu se bráníme,máme totiž pocit,že k k peklu ,kterým prošel netřeba přidávat další traumata-z rozloučení se spolužáky,ze samotného faktu propadnutí.Nakonec jsme se domluvili,že uvidíme,co poslední čtvrtletí.Za dva dny přišla pozvánka do ped.psychol. poradny.Tam jsme se ke svému úžasu dozvěděli,že iniciátorem pozvání je škola,neboť my,rodiče,ač jsme slíbili nechat Filipa propadnout,nyní se ke slibu nehlásíme.Paní učitelka tedy nejen není schopna říci nám do očí,že si na nás chce vzít klacek v podobě ped. psychol. poradny,ale navíc udává zcela lživý důvod pro vyšetření.
Psycholožka shledala Filipa bez jediné vady učení,přiměřené inteligence,doporučila opakovat ročník.Jsme tam ,kde jsme nechtěli být.Žádné řešení našeho problému není dobré.Opakovat?Jít přes vůli paní uč. do vyšší třídy?Opustit školu?
Řekněte mi,proč ten statečný malý chlapec,který prošel takovým utrpením,který ještě zdaleka nemá jistou budoucnost,proč musí ještě bojovat s takovým nepochopením?
My teď situaci budeme muset řešit.Z původní třídou se rozloučí,to je jisté.
Má zůstat na své škole?Čeká ho paní učitelka,která mi loni řekla(jako třídní staršího synka),že skutečně nemůže Honzovi ulevit ,co by tomu řekly ostatní děti.Říkala jsem jí to skoro v pláči,Filip tehdy téměř umíral,ležel na ARU.Nemyslím si ,že by to byla osoba s příliš velkou schopností vcítění,mohli bychom přijít z bláta do louže.Co noví spolužáci,nebudou se mu smát kvůli vlasům? Najde si tam kamaráda?
Kde hledat jinou školu?Vhodnou učitelku?
Proč musí Filip pryč z kolektivu,který mu fandil v jeho nemoci,proč musí od paní učitelky,kterou má přese všecko rád?
Tyto otázky řeším stále dokolečka,trápím se a nevím co dál.Vaše Radana Chybová