Výbušná a agresivní matka

Vážená paní Magistro, prosím Vás o radu ohledně mého malého synovce, resp. ohledně zp. chování jeho rodičů vůči němu. Moje sestra, jeho matka, je výbušná a slovně agresivní, vždycky taková byla, ale nenadála bych se, že bude taková i vůči svému, bezbrannému dítěti. Mluví na něj stylem "uhni", "vypadni", "jsi střelený?", "jsi vyjebaný po té hlavě" a podobně, omlouvám se za ty vulgarismy, ale je to tak. Při sebemenším (a ne-okamžitém) neuposlechnutí příkazu na něj řve, řve hned, kdy Kuba provede něco, co přece děti provádějí (pobryndá se polévkou), řve dokonce už preventivně (ne že ty nudle budou zas po celé kuchyni, Jakube). Chudák malý Kuba je terčem neustálé kritiky, chválen je málokdy, kromě toho jej rodiče téměř vůbec neberou ven (na pískoviště, na hřiště, na procházku), nejvýše tak na nákup, na návštěvu, k lékaři. Nezaptají se ho, co by si přál; o všem rozhodují sami. Nevysvětlí mu, co a proč se má a co nemá; jen štěknou, že zas dělá něco špatně či nědělá něco dobře. Nehrajou si s ním, nepovídají, zvlášť ne od té doby, co se mu narodila sestřička (má 8 měsíců); sestřičku má Kuba moc rád, maminku a tatínka samozřejmě taky, ale něco je špatně, to je evidentní. Na maminčin řev reaguje řevem, čím víc je napomínán, tím víc neposlouchá. Je nervózní; neustále si popotahuje kalhoty a šle, rukávy, neustále mimovolně pohybuje rukama, zakoktává se a na svůj věk vyslovuje a artikuluje docela špatně. Chování svých rodičů samozřejmě napodobuje ve vztahu k ostatním lidem (ti se ohradí a vysvětlí, že tohle teda ne) i zvířatům (ti se neohradí; jak se chová k dětem ve školce, to nevím, ale předpokládám, že bude mít problém s vytvořením rovnocenného a tedy kamarádského vztahu). Často začně bezdůvodně křičet, mluví sprostě ("Baku, ty hajzle" na našeho psa). Zlobí (to je přirozené, malé děti přece zlobívají), zlobí tím víc, čím víc na něj rodiče křičí, ať nezlobí; mám pocit, že se jen pokouší vyjádřit svůj vzdor, nějakou svoji vlastní vůli, samostatnost. Nemá totiž možnost vyjádřit sebemenší míru samostatnosti jiným způsobem. Nestranný a neinformovaný pozorovatel si pak myslí, jaké je to rozmazlené dítě, já (a všichni Kubovi prarodiče) ale vím, co prožívá doma a že jen reaguje na neadekvátní výchovu. Vím, že problém nespočívá v Kubovi, ale v tom, jak jej jeho rodiče "vychovávají". Nedávno mě jeden jejich výchovný pokus rozbrečel, a to už snad každého, což je v případě dědečků co říci. Chtělibychom mu pomoci, hrozíme se toho, že, jestliže se nic nezmění, vyroste z něj nesamostatná, agresivní, labilní či jinak zoufalá bytost se sebevražednými sklony. Poraďte nám, prosím, jak Kubovi rodiče přesvědčit, že "něco" je špatně, že jejich "výchovné metody" se naprosto míjejí účinkem, ba naopak páchají více škody než užitku. Poraďte nám, jak je přivést k tomu, aby s Kubou trávili více času, věnovali mu pozornost, vedli ho k samostatnost a aktivitě (zatím jej vedou přesně opačným směrem). Je to malý kluk, sám si neuvědomuje, že je chování jeho rodičů neadekvátní, neví, že to, co se děje, je špatně. Na pár dní byl u nás, je strašně šikovný, zlobí, to ano, ale přestane, když mu vysvětlíme, že se to nemá a proč. Ušpiní se, to ano, ale vždyť se to vypere. U nás na něj nikdo nekřičel, nikdo jej bezdůvodně nenapomínal, nekritizoval, ba naopak jsme se mu celou dobu věnovali, zároveň však stihli udělat spoustu vlastní práce. Kuba pomáhal a jistě mu prospělo, že si chvíli připadal potřebný. Poraďte prosím, co dělat. Sestra je strašně nedůtklivá, všichni jsme jí už řekli, ať nekřičí a nemluví sprostě, ale nepomáhá to, nechápe, že lidská bytost není nic tak jednoduchého, aby se dala vychovat na základě podmíněných reflexů. Vymlouvá se, že nemá čas. Přitom Verunka, Kubova sestřička, jí nezabere tolik času, aby se nemohla věnovat i jemu. Mít děti přece znamená přestat myslet na sebe a myslet především na ně; je jí 25, jestli ona nemá trochu rozumu, jak může chtít, aby ji mělo čtyřleté dítě? Děkuju Vám.