Adopce

Dobrý den,jmenuji se Vlasta s manželem jsem spolu již 13let,máme dva syny 7 a 5let.Moc ráda bych měla ještě holčičku a tato moje touha mě přivedla na myšlenku abychom si holčičku adoptovali.Manžel se adopce trochu obává, vzpomíná na to jak jsem se o kluky starala ještě než se narodili.Hlídala jsem co jím piju abych nebyla zbytečně ve stresu a tak.....Souhlasím s manželem že žena která dítě nechce vychovávat se o něho nestará ani v těhotenství,ale naopak může být bezohledná...alkohol,drogy...a na víc obava co všechno si děti zažily v rodině kde nebyly vítané.Manželova obava pramení z toho,do jaké míry jsme schopni svojí láskou a péčí naší holčičce pomoci žít šťastný život pokud si do něho na samém začátku přináší nějaké ty šrámy a jak by naše péče o ni mohla (ohrozit)nebo narušit výchovu kluků.Já manžela chápu,ale přesto se nechci myšlenky na adopci vzdát.Ze skušeností které jsem přečetla je mi jasné že by to nebylo jednoduché,oni mám kluci taky umí dát pěkně zabrat. Byla jsem na jedné přednášce o adopci(byla to spíš beseda) my jsme se ptali a paní z MÚ která má adopce na starost odpovídala. Bylo to zajímavé až do chvíle kdy paní vyjádřila naprostou podporu manželovým obavám a řekla že pokud můžeme mít děti vlastní ať adopci raději NERISKUJEME. Musím říci že mi vyrazila dech. Očekávala bych z její strany spíše podporu. Tak nevím, jsem tak naivní, když si myslím, že bychom mohli být stále fajn rodinka i když naši holčičku neporodím?

Děkuji Vlasta