Re:Strach

Dobrý den Ilono,
jak sama píšete, dítě se řadu věcí potřebuje naučit. A to i věcí zdánlivě zcela samozřejmých, jako třeba že na záchod chodíme každý sám…
Pláč je u dítěte od narození přirozeným komunikačním prostředkem, kterým reaguje na nepohodu, může ji oznámit, a přivolat si pomoc dospělých. Čím je dítě větší, tím víc se pocity diferencují, dítě se učí, že příjemnosti i nepohody jsou různé, různě silné, různě dlouhé, a začínají se i různit „výrazové prostředky“, jakými na své vnitřní stavy reagují. Např. při malé nepohodě se jen mračím, nepláču. Vím – li, že něco má omezené trvání, i když je to nepříjemné, tak počkám, až to zas přejde… Ale některé pocity mohou být pořád ještě velmi silné, zaplavující, a dítě je neumí dát do slov. To se týká jak nepříjemných pocitů, tak ale i veliké radosti u předškolních dětí. Jak nabíráme víc a víc zkušeností, stává se nám stále méně často, že by nás něco hodně zaskočilo, vyvedlo z míry. Naštěstí si dítě také pamatuje, že něco bylo třeba nepříjemné, ale ono to zvládlo, a tak může postupně nabývat větší sebedůvěry.
Takže, pokud mám dát nějakou radu, snažte se neznačkovat takové chování, pláč, úzkost… jako špatné, neklukovské…, ale přemýšlejte „o čem to je“, a vytvářejte a udržujte otevřenou komunikaci: Honzík pláče, Vy: Ty tady nechceš zůstat sám? Honzík kývne nebo zavrtí hlavou a dál se rozhovor nebo jednání řídí podle toho, nakolik je možné nebo není, jeho obavám vyjít vstříc.
To, že dítě je vystaveno nějakým obavám, zátěži, nejsou uspokojena některá jeho přání.., že rodiče vždy nepochopí, o čem ten pláč nebo obavy jsou, je také přirozené, někdy i užitečné, ale, „všeho s mírou“. Je třeba znát možnosti dítěte, a pokud máte pocit, že nějaká zátěž je pro ně moc velká, nějaký požadavek moc náročný, můžete se snažit mluvit o tom, proč si myslíte, že by bylo dobré něco zvládnout, ale při snaze o realizaci být velmi trpělivá, a vnímavá ke stavu dítěte a signálům, které dává, a nebát se odkladu.
Pro dítě je také dobré, když se může postupně a přiměřeně věku orientovat ve názorech a pocitech dospělých s kterými žije, pomáhá mu to cítit se jistěji. Maminka náladová, smutná, nepředvídatelná, plná obav… může, i když se snaží dělat vše co nejlépe, vytvářet atmosféru, v níž se dítě necítí jisté a bezpečné. Takže, pro dítě je dobré, když Vy sama jste klidná a cítíte se dobře.
Můžete, pozvolna, dosáhnout toho, že dítě bude schopné, než půjde do školy, se v řadě svých pocitů orientovat, a mluvit o nich, a třeba, když bude mít z něčeho strach, nezůstane s pláčem bezradně stát, ale bude vědět, že může říci, třeba „já se bojím, nemohl by tam jít někdo se mnou“… nebo, zvládnu to sám, ale pomáhá mi, když si rozsvítím, když bude hrát rádio…
Hyperaktivní děti navíc někdy zvládnou neuvěřitelné věci, a jindy, třeba v souvislosti s tím, jak se vyspaly nebo s počasím, na které mohou být velmi citlivé, mají úplný „výpadek“. To je zkouška trpělivosti a vnímavosti, a rodiče se naučí toto rozpoznávat až časem, a sami jsou často unaveni a k nedorozuměním a konfliktům prostě dochází, ale podle mé zkušenosti, i tady trpělivost a snaha o pravdivou,otevřenou komunikaci pomáhá.
Přeju hodně zdraví a pohody
Mgr. Silvie Nedvědová