Otázka
Odpověď
Drzost ve 4 letech
6.10.2001 20:43:28 Radka Wallerová
Dobrý den, ráda bych se poradila, jak na našeho téměř čtyřletého syna. Je to dítě hodně živé, upovídané, mnohdy obtížně zvladatelné, které si teprve nedávno naučilo hrát si alespoń občas samo, jít s ním do obchodu zavání nějakou katastrofou, protože v něm nekontrolovaně pobíhá, na ulici křičí, v autobuse hodnotí nahlas okolní dopravní situaci a, a kvůli se ptám, poslední dobou začíná být dost drzý.
Byli jsme kdysi i u psychologa, protože někdy dříve už jsme si také nevěděli rady s jeho temperamentem a dostalo se nám ujištění, že není hyperaktivní, tomu ostatně mimo jiné nasvědčuje i to, že nemá problémy s vyjadřováním, dokonce má na svůj věk nadprůměrnou slovní zásobu a vyjadřovací schopnosti, je také tělesné celkem obratný, i když pravda, takové kreslení mu třeba moc nejde - nekreslí vůbec postavy, pouze vlaky, i kdyxž ty jsou vlastně dost hezké. Spíše stejně jako v kreslení, i v ostatních projevech jeho psychický vývoj neodpovídá nějakým obecně popsaným fázím, vždy si šel nějakou vlastní cestou, narozdíl do vývoje jeho mladšího bratra, na němž jsou naprosto jasně patrné (mám na mysli takové ty klasické fáze, kdy dítě např. pozoruje hračky, později je bere do ruky a prohlíží si je, pokouší se jimi bouchat, staví první věže, něco někam vkládá, rozmontovává apod.)
Začal ve třech letech chodit do školky, kam se moc těšil, ale po čtrnácti dnech jej "vyhodili", že prý je nezvladatelný, na školku nemá,i ostatní rodiče si stěžují apod. Našli jsme jinou školku, naštěstí si navzájem celkem padli do oka, takže od září tam syn postoupil o oddělení výše mezi děti čtyř až pěti leté, ačkoli čtyři mu budou teprve v prosinci, zdůvodnění je asi takovéto: ačkoli jeho divoké chování by mohlo nasvědčovat tomu, že by naopak měl zůstat mezi mladšími dětmi, ve skutečnosti je to podle nich svérázné, ale chytré dítě, kterému to podle učitelek "pálí", říkají od začátku, že je mentálně tak o rok napřed, všimli si toho, čeho i my, že totiž syn mezi staršími dětmi přejímá jejich chování a chová se tak rozumněji, spolupracuje apod, a naopak mezi mladšími se snaží se všech sil na sebe upoutat pozornost a dělá "jednu blbost za druhou", různé opičky, křičí, chová se jako nejmladší dítě ve skupině atd. (Tohle je obzvláště patrné u nás doma, kdy své chování po dlouhé hodiny zcela přizpůsobuje svému mladšímu, rok a půl starému, bratrovi, který je sice také dost čilé dítě, ale proti Matoušovi kliďas, který si dokáže hrát vedle mě, což třeba Matouš dodnes nedokáže, protože jakmile mě vidí, okamžitě po mně něco chce, oslovuje mě, leze po mě apod.)
Pokud jde o vztah k mladšímu bratrovi, má jen podle všeho velmi rád, bohužel ale mu neodkáže dát prakticky ani na chvilku pokoj v tom smyslu, že Tobiáš by si třwba občas rád hrál sám, ale pokud jsou spolu, Matouš na něj prakticky neustále pokřikuje, vrhá se po něm, muchluje jej apod.
Ve školce a nejen tam také říkali, že na druhou stranu má sklony být dominantní, řídit ostatní, někdy i starší děti, říkat jim, co mají dělat apod.
Je také v mnoha věcech hodně samostatný, souvisí to asi i tím, že se nebojí lidí, je na ně od malička zvyklý, já navíc nejsem zrovna prototypem úzkostné matky a ani můj manžel není úzkostný otec.
Zvláštností, ktero doma nechápeme, je, že pokud je jen s tátou, hraje si poměrně klidně, poslouchá případné pokyny apod., kdežto když je se mnou, ignoruje, co mu říkám, když jsem mu řekla, aby něco nedělal, řekl mi, že si může dělat, co chce, zacpává si uši, když mu něco říkám, či křičí a houká dál dlouhé minuty, ba i deístky minut. Když jej plácnu, protože někdy je to těžké vydržet s nervy, když domluva nepomáhá, vůbec nic si z toho nedělá, to je pro něj ale typické, málokdy si z nějakého zákazu dělal hlavu, zřejmě to bylo tím, že sám stejně u ničeho dlouho nevydrží.
Kromě té drzosti mě i manžela smaozřejmě trápí synův neklid, hlučnost, to, že pojímá svět jako velkou interaktivní hru stvořenou jen pro něj, ale je víceméně zřejmé, že taková je jeho povaha a že snad se věkem trochu zklidní
Tak doufám, že jsme vás příliš nezahltila popisy mých dětí a budu ráda, když mi alespoň naznačíte, kudy bychom měli jít dál
Děkuji za odpověď a přeji hezký den
Byli jsme kdysi i u psychologa, protože někdy dříve už jsme si také nevěděli rady s jeho temperamentem a dostalo se nám ujištění, že není hyperaktivní, tomu ostatně mimo jiné nasvědčuje i to, že nemá problémy s vyjadřováním, dokonce má na svůj věk nadprůměrnou slovní zásobu a vyjadřovací schopnosti, je také tělesné celkem obratný, i když pravda, takové kreslení mu třeba moc nejde - nekreslí vůbec postavy, pouze vlaky, i kdyxž ty jsou vlastně dost hezké. Spíše stejně jako v kreslení, i v ostatních projevech jeho psychický vývoj neodpovídá nějakým obecně popsaným fázím, vždy si šel nějakou vlastní cestou, narozdíl do vývoje jeho mladšího bratra, na němž jsou naprosto jasně patrné (mám na mysli takové ty klasické fáze, kdy dítě např. pozoruje hračky, později je bere do ruky a prohlíží si je, pokouší se jimi bouchat, staví první věže, něco někam vkládá, rozmontovává apod.)
Začal ve třech letech chodit do školky, kam se moc těšil, ale po čtrnácti dnech jej "vyhodili", že prý je nezvladatelný, na školku nemá,i ostatní rodiče si stěžují apod. Našli jsme jinou školku, naštěstí si navzájem celkem padli do oka, takže od září tam syn postoupil o oddělení výše mezi děti čtyř až pěti leté, ačkoli čtyři mu budou teprve v prosinci, zdůvodnění je asi takovéto: ačkoli jeho divoké chování by mohlo nasvědčovat tomu, že by naopak měl zůstat mezi mladšími dětmi, ve skutečnosti je to podle nich svérázné, ale chytré dítě, kterému to podle učitelek "pálí", říkají od začátku, že je mentálně tak o rok napřed, všimli si toho, čeho i my, že totiž syn mezi staršími dětmi přejímá jejich chování a chová se tak rozumněji, spolupracuje apod, a naopak mezi mladšími se snaží se všech sil na sebe upoutat pozornost a dělá "jednu blbost za druhou", různé opičky, křičí, chová se jako nejmladší dítě ve skupině atd. (Tohle je obzvláště patrné u nás doma, kdy své chování po dlouhé hodiny zcela přizpůsobuje svému mladšímu, rok a půl starému, bratrovi, který je sice také dost čilé dítě, ale proti Matoušovi kliďas, který si dokáže hrát vedle mě, což třeba Matouš dodnes nedokáže, protože jakmile mě vidí, okamžitě po mně něco chce, oslovuje mě, leze po mě apod.)
Pokud jde o vztah k mladšímu bratrovi, má jen podle všeho velmi rád, bohužel ale mu neodkáže dát prakticky ani na chvilku pokoj v tom smyslu, že Tobiáš by si třwba občas rád hrál sám, ale pokud jsou spolu, Matouš na něj prakticky neustále pokřikuje, vrhá se po něm, muchluje jej apod.
Ve školce a nejen tam také říkali, že na druhou stranu má sklony být dominantní, řídit ostatní, někdy i starší děti, říkat jim, co mají dělat apod.
Je také v mnoha věcech hodně samostatný, souvisí to asi i tím, že se nebojí lidí, je na ně od malička zvyklý, já navíc nejsem zrovna prototypem úzkostné matky a ani můj manžel není úzkostný otec.
Zvláštností, ktero doma nechápeme, je, že pokud je jen s tátou, hraje si poměrně klidně, poslouchá případné pokyny apod., kdežto když je se mnou, ignoruje, co mu říkám, když jsem mu řekla, aby něco nedělal, řekl mi, že si může dělat, co chce, zacpává si uši, když mu něco říkám, či křičí a houká dál dlouhé minuty, ba i deístky minut. Když jej plácnu, protože někdy je to těžké vydržet s nervy, když domluva nepomáhá, vůbec nic si z toho nedělá, to je pro něj ale typické, málokdy si z nějakého zákazu dělal hlavu, zřejmě to bylo tím, že sám stejně u ničeho dlouho nevydrží.
Kromě té drzosti mě i manžela smaozřejmě trápí synův neklid, hlučnost, to, že pojímá svět jako velkou interaktivní hru stvořenou jen pro něj, ale je víceméně zřejmé, že taková je jeho povaha a že snad se věkem trochu zklidní
Tak doufám, že jsme vás příliš nezahltila popisy mých dětí a budu ráda, když mi alespoň naznačíte, kudy bychom měli jít dál
Děkuji za odpověď a přeji hezký den