Otázka
Odpověď
Re: Problémy s chováním
18.4.2000 Silvie Nedvědová
Dobrý den Šárko,
mrzí mě, že se to takhle vyvíjí. Pravděpodobně syn zůstal u paní učitelky, o kterou šlo v minulém dopisu?
Nevím, kde bydlíte, ale v každém případě, pokud jste ještě nebyli na vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně, to by měl být první krok.
To vyšetření můžete iniciovat sama, a kromě toho, že dostanete informace o synově inteligenci, v poradně také mohou posoudit synovy osobnostní charakteristiky. Já si totiž z Vašeho dopisu nedovedu udělat představu o tom, zda to popisované chování ke spolužačce nebyla jen nezvládnutá snaha nějak ji na sebe upozornit nebo snaha vytáhnout se před těmi svými „nevhodnými“ kamarády nebo, zda to je něco „hlubšího“. Vy si možná taky nejste jistá, syn z nějakého důvodu teď není ochoten nebo schopen se o tom bavit, informace ze školy mohou být do určité míry zkreslené a tak si myslím, že výsledek vyšetření v poradně by Vás mohl spíš uklidnit, a že byste tam mohla získat aspoň část těch chybějících informací (a paní učitelka, pokud jí o návštěvě v poradně řeknete, bude vidět, že se jejími stížnostmi zabýváte).
Trochu mi to připomíná jednoho prvňáka, kterého jsem měla v péči. Nadprůměrně inteligentního, už v předškolním věku se začal pravidelně věnovat sportu, do té doby, než šel do školy mu všechno šlo moc dobře, byl zvyklý být „dobrý“, někdy i nejlepší.
Hned první hodinu, co přišel, pro agresivitu a nezvládnutelné chování (podle paní učitelky) mi oznámil:“Já jsem teď ve třídě první ve zlobení. Ne, vlastně druhej, Honza krade, to já ne.“ Později se prokázala porucha učení, kterou při svých schopnostech zpočátku zvládal zvýšeným úsilím kompenzovat, ale vyrovnat se s tím, že i při velké snaze, při větší, než někteří úspěšní spolužáci, on se té pochvaly sotva dočká, to bylo dost těžké.
Mnozí lidé, nejen děti, pokud nemohou vyniknout v kladně hodnocených dovednostech, chtějí vynikat aspoň v něčem, nejde ani tak o pochvalu, jako o nějakou reakci, potřebují vědět, že jsou viděni a vnímáni.
Tudy také může vést cesta ke změně, dávat dítěti najevo, že ho vnímám, poslouchat ho, když mi přijde něco sám od sebe povídat a nehodnotit to jako nedůležité, i když to tak z Vašeho hlediska být může, ale vážit si toho, že za Vámi s něčím svým přišel, možná časem začne věřit, že s Vámi může mluvit i o věcech, které sám třeba za moc dobré nepovažuje, ale přesto je z nějakého důvodu udělal.
No a nevím, jak je na tom Váš syn se sledováním televize nebo videa, ale kluci se někdy zhlédnou v hrdinech akčních filmů, a zvláště pokud ty filmy sledují často, začne to filmové „jakoby“ pro ně být skutečnější než ta naše „nudná“ realita. Je dobré jim nabízet jiné aktivity a tyhle filmy výrazně omezit.
Takže to jsou první věci, které mě napadají, budu ráda, když případně ještě napíšete. Můžete se ozvat i na e-mail dys-centra, dyscentrum@atlas.cz.
Na „shledanou“
Mgr. Silvie Nedvědová
mrzí mě, že se to takhle vyvíjí. Pravděpodobně syn zůstal u paní učitelky, o kterou šlo v minulém dopisu?
Nevím, kde bydlíte, ale v každém případě, pokud jste ještě nebyli na vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně, to by měl být první krok.
To vyšetření můžete iniciovat sama, a kromě toho, že dostanete informace o synově inteligenci, v poradně také mohou posoudit synovy osobnostní charakteristiky. Já si totiž z Vašeho dopisu nedovedu udělat představu o tom, zda to popisované chování ke spolužačce nebyla jen nezvládnutá snaha nějak ji na sebe upozornit nebo snaha vytáhnout se před těmi svými „nevhodnými“ kamarády nebo, zda to je něco „hlubšího“. Vy si možná taky nejste jistá, syn z nějakého důvodu teď není ochoten nebo schopen se o tom bavit, informace ze školy mohou být do určité míry zkreslené a tak si myslím, že výsledek vyšetření v poradně by Vás mohl spíš uklidnit, a že byste tam mohla získat aspoň část těch chybějících informací (a paní učitelka, pokud jí o návštěvě v poradně řeknete, bude vidět, že se jejími stížnostmi zabýváte).
Trochu mi to připomíná jednoho prvňáka, kterého jsem měla v péči. Nadprůměrně inteligentního, už v předškolním věku se začal pravidelně věnovat sportu, do té doby, než šel do školy mu všechno šlo moc dobře, byl zvyklý být „dobrý“, někdy i nejlepší.
Hned první hodinu, co přišel, pro agresivitu a nezvládnutelné chování (podle paní učitelky) mi oznámil:“Já jsem teď ve třídě první ve zlobení. Ne, vlastně druhej, Honza krade, to já ne.“ Později se prokázala porucha učení, kterou při svých schopnostech zpočátku zvládal zvýšeným úsilím kompenzovat, ale vyrovnat se s tím, že i při velké snaze, při větší, než někteří úspěšní spolužáci, on se té pochvaly sotva dočká, to bylo dost těžké.
Mnozí lidé, nejen děti, pokud nemohou vyniknout v kladně hodnocených dovednostech, chtějí vynikat aspoň v něčem, nejde ani tak o pochvalu, jako o nějakou reakci, potřebují vědět, že jsou viděni a vnímáni.
Tudy také může vést cesta ke změně, dávat dítěti najevo, že ho vnímám, poslouchat ho, když mi přijde něco sám od sebe povídat a nehodnotit to jako nedůležité, i když to tak z Vašeho hlediska být může, ale vážit si toho, že za Vámi s něčím svým přišel, možná časem začne věřit, že s Vámi může mluvit i o věcech, které sám třeba za moc dobré nepovažuje, ale přesto je z nějakého důvodu udělal.
No a nevím, jak je na tom Váš syn se sledováním televize nebo videa, ale kluci se někdy zhlédnou v hrdinech akčních filmů, a zvláště pokud ty filmy sledují často, začne to filmové „jakoby“ pro ně být skutečnější než ta naše „nudná“ realita. Je dobré jim nabízet jiné aktivity a tyhle filmy výrazně omezit.
Takže to jsou první věci, které mě napadají, budu ráda, když případně ještě napíšete. Můžete se ozvat i na e-mail dys-centra, dyscentrum@atlas.cz.
Na „shledanou“
Mgr. Silvie Nedvědová
V její náručí
