Otázka
Odpověď
Re:Kleptomanie
23.4.2000 Silvie Nedvědová
Dobrý den Marcelo,
Pokusím se Vám napsat, co se tak o této problematice píše v odborné literatuře, ale moc Vám doporučuji, pokud jste se ještě na ně nedívala, příspěvky v diskusní skupině „maminky na mateřské dovolené“, zvláště ten od Dáši, která má sedmiletou adoptovanou holčičku, a popsala, jak doma řešili podobný problém. Příspěvek je z 18.4.
Kleptomanie, skutečně psychiatricky diagnostikovaná, je velmi vzácná. Jde o krádeže často „nesmyslné“, neužitečné, kdy motivace jejich odcizení není vnějšímu pozorovateli srozumitelná a člověk krade předměty, které nepotřebuje ani k osobnímu použití, ani pro osobní zisk. Poté tyto předměty odkládá, hromadí nebo je i ničí. Před činem je typické stoupající napětí, po něm pak pocit uspokojení. V obdobích mezi krádežemi se mohou vyskytnout pocity viny a úzkosti. Je-li porucha prokázána, je nutno přiznat podstatné snížení schopnosti jedince ovládat své jednání, a bývá navržena ochranná léčba.
Naopak krádeže v dětském věku bývají poměrně časté, a mívají různé příčiny a důvody.
U dítěte předškolního věku nebo i mladšího školního věku, může jít o nezvládnutou dětskou touhu mít něco, co má druhý, zvláště pokud jde o něco tak zajímavého jako laserové ukazovátko. Poté ovšem následují obranné lži, zapírání, svádění viny na někoho jiného nebo vymýšlení.
Děti v tomto věku si často vůbec neuvědomují dosah svého jednání, tj. že to někomu ublíží, a že kdyby jim někdo vzal nějakou věc, jistě by je to velmi mrzelo, a často pomůže už jen to, že jim věc z tohoto hlediska vysvětlíme: vzpomeň si, jak tě mrzelo, když se ti ztratilo… A co už pro děti tohoto věku nebývá vůbec důležité, ale v dospělých očích to bývá významné, je cena ukradené věci.
Pokud ono uklidnění, že „z toho vyroste“ vyslovila dětská lékařka, pravděpodobně neuděláte chybu, když se ještě obrátíte na pedagogicko-psychologickou poradnu, kontakt na ni by Vám měla dát třídní učitelka nebo výchovný poradce ve škole.
V poradně provedou psychologické vyšetření a měli by Vám doporučit další postup, pokud by se skutečně nějaká porucha prokázala.
Někdy, k malé radosti rodiče, který dítě vychovává, dítě hledá, třeba nevědomky, nějakou cestu, jak si „zachovat“ i toho rodiče, který s ním není, někdy i tehdy, pokud se názorově ve většině věcí přiklání k rodiči, s nímž zůstává. Může si toho druhého i idealizovat, právě proto, že není přítomen, a ten, kdo zůstal, po dítěti požaduje každodenní plnění určitých povinností… Vaše pozice je teď jistě obtížná. Držím Vám palce. Pokud by navrhovaná řešení selhávala nebo jste nebyla s něčím spokojena, chtěla si něco upřesnit…, ozvěte se.
Silvie Nedvědová
Pokusím se Vám napsat, co se tak o této problematice píše v odborné literatuře, ale moc Vám doporučuji, pokud jste se ještě na ně nedívala, příspěvky v diskusní skupině „maminky na mateřské dovolené“, zvláště ten od Dáši, která má sedmiletou adoptovanou holčičku, a popsala, jak doma řešili podobný problém. Příspěvek je z 18.4.
Kleptomanie, skutečně psychiatricky diagnostikovaná, je velmi vzácná. Jde o krádeže často „nesmyslné“, neužitečné, kdy motivace jejich odcizení není vnějšímu pozorovateli srozumitelná a člověk krade předměty, které nepotřebuje ani k osobnímu použití, ani pro osobní zisk. Poté tyto předměty odkládá, hromadí nebo je i ničí. Před činem je typické stoupající napětí, po něm pak pocit uspokojení. V obdobích mezi krádežemi se mohou vyskytnout pocity viny a úzkosti. Je-li porucha prokázána, je nutno přiznat podstatné snížení schopnosti jedince ovládat své jednání, a bývá navržena ochranná léčba.
Naopak krádeže v dětském věku bývají poměrně časté, a mívají různé příčiny a důvody.
U dítěte předškolního věku nebo i mladšího školního věku, může jít o nezvládnutou dětskou touhu mít něco, co má druhý, zvláště pokud jde o něco tak zajímavého jako laserové ukazovátko. Poté ovšem následují obranné lži, zapírání, svádění viny na někoho jiného nebo vymýšlení.
Děti v tomto věku si často vůbec neuvědomují dosah svého jednání, tj. že to někomu ublíží, a že kdyby jim někdo vzal nějakou věc, jistě by je to velmi mrzelo, a často pomůže už jen to, že jim věc z tohoto hlediska vysvětlíme: vzpomeň si, jak tě mrzelo, když se ti ztratilo… A co už pro děti tohoto věku nebývá vůbec důležité, ale v dospělých očích to bývá významné, je cena ukradené věci.
Pokud ono uklidnění, že „z toho vyroste“ vyslovila dětská lékařka, pravděpodobně neuděláte chybu, když se ještě obrátíte na pedagogicko-psychologickou poradnu, kontakt na ni by Vám měla dát třídní učitelka nebo výchovný poradce ve škole.
V poradně provedou psychologické vyšetření a měli by Vám doporučit další postup, pokud by se skutečně nějaká porucha prokázala.
Někdy, k malé radosti rodiče, který dítě vychovává, dítě hledá, třeba nevědomky, nějakou cestu, jak si „zachovat“ i toho rodiče, který s ním není, někdy i tehdy, pokud se názorově ve většině věcí přiklání k rodiči, s nímž zůstává. Může si toho druhého i idealizovat, právě proto, že není přítomen, a ten, kdo zůstal, po dítěti požaduje každodenní plnění určitých povinností… Vaše pozice je teď jistě obtížná. Držím Vám palce. Pokud by navrhovaná řešení selhávala nebo jste nebyla s něčím spokojena, chtěla si něco upřesnit…, ozvěte se.
Silvie Nedvědová
V její náručí
