Re: Soubytí s postiženými

Přečetla jsem celou diskuzi a musím napsat, že moc díky za názory maminek. Cítím se hrozně hloupě. Celý život jsem žila v domnění, že pro jakýmkoli způsobem odlišné ( i postižené ) lidi,děti je lepší, když je člověk neokukuje, spíš si jich nevšímá, protože pozornost je jim nepříjemná. Mně by asi taky nebylo příjemný, kdyby na mně každý civěl. A také jsem netušila, že není tak hloupé o jejich jinakosti mluvit, třeba před nimi. U mně to byl vždy ostych. A tak jsem udělala přesně to, co se nemá. Potkali jsme chlapečka,co špatně chodil. Synek když jsem je míjeli se nahlas zeptal, proč tak divně chodí. A já jsem se tak styděla, měla jsem pocit, že jsme tomu klukovi a jeho tatínkovi museli ublížit tou poznámkou. Tak jsem počkala až budeme z doslechu a pak jsem se i zlobila na syna, že tak nahlas komentoval a říkala mu, že nemá takhle mluvit, sice jsem mu řekla, že má nožičky nemocný,ale to je jedno. ta první reakce byla hrozná....no úplná kráva. Je mi to líto. Je mi líto i syna, že jsem nebyla schopná reagovat správně a on možná taky získal ten blbej postoj - hlavně dělat, že nevidím...
Snad se mi podaří to ještě napravit někdy. Sypu si tu popel na hlavu.Díky ještě jednou za osvětu pro nás zabedněnce.