Re: Soubytí s postiženými

Lidé se odlišnosti bojí. Je to přirozená reakce. Stejně jako to, že je dítě zvídavé a vyptává se. Nepamatuji se, že bych kdy měla se synem podobný problém, on sice komentuje kde co, ale postižené zrovna ne. Nebo jsem se s tím zatím nesetkala. Vzhledem k tomu, že od tří let chodil do školky s vietnamskými dětmi ani nikdy nekomentoval jakoukoli odlišnost barvy pleti. Komentuje "hnusné" a "tlusté". Zvlášť se v tom vyžíval v zahraničí, kde se bláhově domníval, že mu nikdo nemůže rozumět.
Ale abych se vrátila k tomu, co jsem napsala na začátku. Mně nedělá problém bavit se s mentálně postiženým, když vidím, že vedle sebe má rodiče nebo jinou dospělou osobu. Stalo se mi, že si vedle mne třeba na zastávce sedl "downík" a začal mi něco vyprávět, měla jsem známou, která pracovala ve středisku pro lidi s DS a tam jsem se s nimi setkávala často... přiznám se ale, že samostatně se pohybující mentálně retardovaný člověk je pro mne docela těžký oříšek. Ne proto, že bych se ho štítila nebo jím pohrdala, ale nevidím mu do hlavy, nevím, na co a jak bude reagovat, neznám "vzorce" jeho uvažování a vím, že může ublížit. Což vidím jako daleko zásadnější problém, i když třeba okrajový...