Usmiřování u dítěte - jen slova

Včera všechny děti zlobily?
Přidávám se k předchozím tématům, no jo výchova je oříšek, bez návodu..

Tak, můj prcek tu měl včera kamaráda. Kamarád byl hodný, hrál si, spolu nebo i sám. Prcek byl maximálně hlučný, uječený, rozřáděný tak, až kamaráda svou neopatrností několikrát bouchl, kopl, omluvil se, ale pořád se to opakovalo. Stejně tak moje vstupy a zásahy - domlouvání, okřikování, vyhrožování, že půjde kamarád domů.
Završil to fakt parádně! Poskakoval a válel se na sedačce s velkým plyšovým medvědem až se překulil a tím medvědem smetl ze stolu komplet všechno - dva čaje, namazané vafle, nakrájené jabko, moje kafe, jogurt, lentilky, tužky, fixy, papíry..
Nejsem na to pyšná, ale to už dostal na zadek. Bylo to podruhé za svých pět let. Fňukal, ale šel s kamarádem uklízet do pokoje, pak se rozloučili, dostal večeři, okoupat a do postele.
Večer po pohádce a loučení na dobrou noc mě objal a řekl: "Maminko mám tě rád." - já tě mám taky ráda, mám tě ráda, i když zlobíš, i když spíš, mám tě ráda pořád a nejvíc. jenom jsem smutná, že se nedokážeme domluvit.. a on řekl: "Nebuď smutná, já už budu poslouchat, slibuju, fakt, fakt."
To moje mu říkám vždycky. To jeho řekl on sám od sebe, poprvé, slib opakoval několikrát.
No bylo to dojemné.
Ale otázka zní - chápe to, uvědomuje si, co bylo špatně, proč jsem smutná? Nebo jsou to jenom slova, prázdná, sliby-chyby?