jsem, selektivně.

Já se o dceru bojím hodně, pracuju s postiženýma dětma, předtím jsem rehabilitovala ve špitále děti po lecčems, už jsem viděla hodně. Takže se BOJÍM. Ale mám to dost pod kontrolou, okolím jsem naopak hodnocena jako dost odvážná matka (od mala nechám krájet, stříhat nůžkama, lézt na žebřík-prarodiče šílí). Co mi dělá fakt hrozně blbě, tj přítomnost dcery v autě- prostě mám před očima děti po autonehodě. Manžel třeba je excelentní řidič, ale tchán má 70let, řídí svátečně, takže do auta mu dceru nedám za nic, ač se zlobí a cítí ukřivděně. Můj otec je zas řidič-šílenec, tomu ji do auta taky nedám.