Svatba z rozumu a život po ní

Jsem vdaná. Dva roky. Vztah trvá 10 let. Byly krize, asi dvě odluky, byli jsme mladí. Pak přišel malej, nějak automaticky jsme si řekli ano, ale já už asi tou dobou byla vyhořená, tím člověkem zklamaná, neumím si ho vážit. Chtěla jsem pro syna plnohodnotnou rodinu. V podstatě ty dva roky jsou fajn, fungujeme, nehádáme se, mám ho ráda, mám o něj strach, když odjíždí na služební cestu,.. jako táta je absolutně bezkonkurenční, zdálo by se, že jako manžel taky.. asi by se řeklo, že splňuji vše pro fungování fajn manželství. Ale já už nemůžu. Snažím se, chci být šťastná a nejsem. Mám strašný problém s ním spát. Ano, jednou týdně se "přemůžu", asi jsem dobrá herečka.

Během té druhé odluky před mým těhotenstvím jsem byla s někým jiným. Románek asi na rok. Milovala jsem ho. A miluju pořád. Nikdy jsem nepřestala. Nejsme v kontaktu, raději. Neručila bych za sebe a podvádět nechci. Akorát mi dodnes chodí mail na narozeniny, svátek (mé i syna) a Vánoce. A já si vždy strašně přeju být jinde, s někým jiným.

Nevím co chci slyšet. Asi vlastně jen, že jsem kráva a můžu si za to sama. Nechala jsem se tehdy utáhnout na vařené nudli. Ano, manžel je v podstatě "zlatý", přesto mi to nestačí a srdce bolí, dnes a denně.