Re: Jak se z matky stane hyperochranitelská matka?

Ahoj

já hyperprotektivní matku mám a bylo to s ní dost těžké, jenže ona prostě jaksi zažila ve svých 40 letech docela dost silný psychický otřes způsobený revolucí a veškeré změny ji zatemnily mozek.

Moje mamka se o mě starala, ale pořád někam jen spěchala a ani mě nenechala utřít nádobí. Pořád se jen bála, cokoli jsem řekla nového, jiného, ať už jsem někoho oslovila, tak z toho byla absolutně vyřízená. Nic jiného mi od 6 let nevykládala, než jen to, jak to za komunismu bylo super. Jinak se chovala celkem normálně, ale pořád na mně bylo kvůli názorům štěkáno, měla jsem strašnej strach na někoho promluvit, velký zlom nastal až ve věku 14 let. Od té doby to bylo víc špatné. Chtěla jsem porozumět tomu, jak to vypadá na trhu práce a jaká škola by byla asi nejlepší. Tak jsem se přirozeně chtěla s ní o tom pobavit. Ona absolutně nechápala na co se jí ptám. Štěkala, jak je všechno jedno, jak každej může dělat cokoli a co si vymejšlim a proč se chci jit podivat na dny otevřených dveří a co tam chci slyšet, při každém náznaku řešení začla štěkat, že každej stejně dělá něco jiného. Nebyla schopná se mnou absolutně vůbec nic řešit. Nevím, ale asi je prostě psychicky narušená a všechno si bere proti sobě. Školu jsem si vybrala, ale matka to nepochopila, nedovedla se na dni otevřených dveří ani na nic zeptat. Nejhorší bylo, že jsem si nakonec fakt vybrala blbě, ve škole se ke mě učitelky nechovaly zrovna nejlíp. Sice jsem se dobře učila, ale učitelky stejně neuměly za mnou přijít a pořádně se mnou komunikovat. Nemusím říkat, že jsem z toho byla špatná, dostala jsem z jednoho předmětu za čtyři, zbytek za jedna a ona na mě kvůli tomu začla zase štěkat. I když se školou nesouhlasila, tak by pro ni bylo naopak nepředstavitelné abych ze školy odešla. Nejhorší pro mě byly ty učitelky, které byly taky snad cáklý, myslely si, že na školu nepatřím, což jsem pozdějí pochopila jako fakt. Nejlepší bylo, když za mnou v polovině studia učitelka přišla a udělala kvůli drobnosti ze mně takovou krávu, následně s tím, že nechápe, proč když se tak dobře učím, co na té škole dělám, no co na to říct, měla jsem toho dost. Byla jsem z toho všeho psychicky na dně a nevěděla jsem, co mám dělat. V té době jsem na tom byla tak psychicky špatně, že jsem i řvala na své okolí a někteří se se mnou přestali bavit. Nejhorší bylo, že mě i seřvala za to, když jsem začla chodit na brigádu.

Dodnes mi matka vyčítá moji volbu, chtěla abych šla na jinou školu, ale když jsem se ji zeptala proč nedovedla na to ani odpovědět, a ani nedovedla si do školy zajít, aby si zjistila nějaké informace.

Odjela jsem potom do Německa jako aupair a musím říct, že se zde můj psychický stav podstatně zlepšil, nikdo tady na mě neštěká, každej taky poslouchá můj názor a jsem ráda, že jsem vypadla, tohle se fakt nedá. Byla bych byla bývala raději věděla o možnostech vzdělání v Německu už tenkrát, vypadla bych hned.

Nevím, ale podle mě tím jak ztratila ve 45 letech práci a jak se vše změnilo, tak ztratila logický úsudek a každej dotaz považuje za útok a nedovede ho pořádně zpracovat, ona prostě nerozumí tomu, že každá škola je jiná, že na vše je třeba specializace a nedovede pochopit, že bez kvalifikace to nejde.

Dnes je mi už lépe, ale ten psychický stav, co jsem zažívala, se ani popsat nedá.