Re: Pocit viny u dětí

Withep, já můžu očekávat jak chci, a prd. Typický příklad příprava do školy. Od počátku jsem to nastavila, že to je jejich starost. Po pátém zapomínáku v jednom měsíci a pětce za domácí přípravu jsem to vzdala a kontroluji (což jsem ve čtvrté třídě dítěte už dělat nechtěla). Možná mám teda specifické děti, ale já od nich samostatnost očekávám vždy, a s důvěrou a vysvětlováním vydržím dlouho, ale odměnou je mi aktovka na zemi, rozsypané učení pomíchané se svačinou a oblečením. Když dítěti na něčem nezáleží, tak můžeš očekávat, co chceš a ono to očekávání prostě nesplní. Vidím to na manželovi, taky jsem očekávala, že určité věci týkající se pořádku si navykne dělat, protože to prostě všem usnadňuje život, mě to systematicky neničí náladu a ono nic. Moje děti, když pohodí aktovku, tak se jim to nijak nepropojí s předchozími proslovy o tom, kam patří, co se udělá nejdříve apod. To se jim propojí až ve chvíli, kdy vidí můj rozčílený výraz a cítí závan vzduchu z mého mohutného nádechu na řev. Nebudu rezignovat jako u muže, který dodnes nechápe, co mě tak rozloží, když hodí své oblečení na psí boudu a postaví na ně pytel s granulema pro psa. A příští den přihodí na ty granule další vrstvu oblečení a věci, co posbíral cestou po domě, jako obsah schránky na dopisy, letáky...