Re: Pravda nebo zdvořilost?

babiki, ono je to moc těžké.
Nedávno jsme stáli před stejným problémem a vzdala jsem to.
A že jinak se snažím na děti taky sociálně působit a většinou se mi to daří, aby pochopili i lidi, co stojí na druhé straně.

Jednalo se o dva kluky - spolužáky.
Oba ve mně vzbuzovali takový jakoby soucit, chodili k nám, povídali si i se mnou, protože se jim rodiče takřka nevěnovali, takoví podle mne docela hodní kluci, ochotní pomoct, zapojit se, vděční.
Jenže nás syn se s nimi prostě blíž kamarádit nechtěl, ven s nima nechtěl, nic. Snažila jsem se zapůsobit na něj, skončilo to: "Mami, tak se s nima kamaraď sama, já opravdu nechci". Prostě jsem samozřejmě nemohla docílit toho, aby byli jeho kamarádi , což samozřejmě chápu. To nejde.
Naštěstí se mě jejich maminky na podrobnosti neptaly. I když co - já jsem se k oběma klukům chovala hezky, syn se nechtěl přátelit. I když přesně pochopil, o co mi jde a co mu říkám. Nejde to někomu nakázat.