Re: Pravda nebo zdvořilost?

Tizi, to mi připomnělo příběh, který jsem kdysi četla. Byla to špatná, typicky patetická americká kniha, žádná literatura, ale příběh se mi teď vybavil: do městečka se přistěhovala paní s holčičkou, sociálně slabé, moc nezapadly (už si nevybavuji detaily, proč přesně). Holčička rozdala ve třídě pozvánky na narozeninovou oslavu a jako u vás, nikdo nechtěl jít. Jen jednu spolužačku tam maminka víceméně donutila jít. Oslavovaly tedy jen ve dvou, ale oslavenkyně samozřejmě byla šťastná. No a ta spolužačka měla nakonec dobrý pocit, že udělala dobrý skutek. A dokonce zjistila, že ta "divná" holčička není tak špatná. Holčička se brzy zase odstěhovala.
Jak píši, byla to jen laciná story, ale třeba se nad tím můžeš zamyslet i z tohoto úhlu.
Já v reálu nevím, co bych dělala. Je nepříjemné, že píší přímo rodiče rodičům. Tam se nelze vyhnout reakci. Asi by záleželo, proč přesně syn s chlapcem nechce kamarádit - jestli jde jen o lhostejnost, nesympatie, nebo jestli je mezi nimi vyloženě averze z konkrétních důvodů. Lámat dětská přátelství násilím, to samozřejmě nejde.