Měly by dospělé děti sdílet životní úroveň svých rodičů?

Navazuji na debatu o tom, že by rodiče, mají-li tu možnost, měli svým dospělým ětem zcela samozřejmě zajistit bydlení, půjčit jim bezúročně peníze na dům apod., jinak by se za sebe měli stydět a ty děti by byli chudáci.

Myslíte si, že by to tak mělo být? Že by rodiče měli své dospělé děti i nadále dotovat a "dorovnávat" jim životní standard?

Já se přiznám, že když jsem to četla, tak se mi kroutily i prsty u nohou. Moje situace je v tomto směru poněkud specifická, neb rodiče už nemám, ale při představě, že jdu a žádám kohokoli blízkého o půjčku na něco, co není opravdu životní nutnost, mi tam svítí velká červená stopka. Bylo by mi to krajně nepříjemné, i kdyby to opravdu životní nutnost byla (jak Libik zmiňovala třeba ten rozbitý kotel), ale pokud by to bylo něco jako dům nebo nové auto (tj. něco, co mi výrazně zpříjemní život, ale není to nutnost a vlastními prostředky bych dosáhla na něco téže kategorie, ale o něco skromnějšího, třeba dům versus byt, nové auto versus ojeté), tak je to pro mě nepředstavitelné.

A mít jim za zlé, že "mají, ale nedají" - to by mi pro mou osobu přišlo úplně nepřípustné z několika důvodů:

- pokud jsem dospělý zdravý svéprávný člověk bez nějakého omezení typu "nemocné dítě/partner, o kterého se musím starat", tak považuju za svou povinnost uživit aspoň sebe (a to dítě). Že od toho jsem dospělá, abych si svoje věci (opět opakuji, že za běžné situace, kdy se neděje žádná tragédie) pořešila sama (potažmo s partnerem)

- když něco chceme, tak je v první řadě na nás, abychom si na to vydělali - jsme dospělí v plné síle, nějak se mi příčí, aby někdo takový chodil s prosíkem k rodičům - třeba už důchodcům, jen proto, že "mají"

- příčí se mi pořizovat si luxus, když na něj vlastně nemám - pokud na to mám, tak je OK pořídit si vilu s bazénem a lítat každej tejden na Bahamy

- přijde mi naprosto děsivý natahovat ruku k někomu jen z titulu, že on má a já ne a že je to někdo blízkej, a velmi nedospělý zlobit se na něho, že nedá

- může se jednat o danajský dar s podmínkami (dám ti barák, ale musíš toto a tamto a pokud nebudeš skákat, jak já pískám, tak bude dusno a budeš za nevděčníka, a dotyčnej bude třeba v situaci, kdy už do domu investoval a nemůže si jen tak dovolit vrátit rodičům klíče.

Pokud se ti rodiče sami a dobrovolně rozhodnou tomu dítěti něco většího věnovat, tak to samozřejmě je od nich hezký, ale myslím, že toto rozhodnutí by mělo vzejít VÝHRADNĚ OD NICH a že dítě nemá na to žádný nárok a že se nemá co na rodiče zlobit, když to neudělají.

(Jiná situace je stav nouze, kdy se něco podělalo, tam bych jako rodič brala jako svou povinnost, že své dítě nenechám pod mostem, poskytnu mu střechu nad hlavou a kus jídla, prostě ty základní věci).

Přiznám se, že jsem hodně hrdá na to, že jsme si všecko dokázali zajistit vlastními silami a nikoho s tím "neotravovali". A rozhodně nás proto nepokládám za "chudáky, který nic nedostali", ani si nemyslím, že by to byla až zas taková dřina.

Co myslíte vy?