Re: Dysfázie dnes a v minulosti

Vývojová dysfázie má dvě formy. Expresivní, tam jde "jen" o narušení schopnosti řeč produkovat. Jde o to, že dítě ví, co chce říct, ale neví, jak to říct, nedojde ke správnému přenosu signálu z mozku přes hlasové centrum. Někdy se k tomu přidružují fyzické obtíže, jako neschopnost tvořit hlásky třeba z důvodu neobratnosti mluvidel, ale často je to tak, že jak dítě není schopné řeč tvořit, tak se mu mluvidla a svaly nevyvíjí dostatečně, takže při správné péči logopeda se tohle dá srovnat ve chvíli, kdy dítěti ta řeč v mozku dozraje (proto vývojová dysfázie, je opožděný vývoj, jde o proces, ne o stav, takže ho lze měnit).

Receptivní dysfázie je horší v tom, že je narušeno vnímání řeči. Dítě pak nevidí smysl řeč používat, protože jí nerozumí. Receptivní dysfázie se snad ani samostatně nevyskytuje, většinou se projevuje jako smíšená. Když dítě řeči nerozumí, tak ji ani nepoužívá, takže ani nemluví. Tyto děti pak působí podobně jako autisté, ztraceni v běžném světě, oni i obdobně reagují, protože jsou nepochopené, okolí jim nerozumí a oni nerozumí okolí. Podobně jako u dětí neslyšících a autistů jim hodně pomůže včasné nasazení alternativní formy komunikace (znakování, komunikátory, kominikační kartičky).
I u smíšené dysfázie, protože jde o vývojovou vadu, hodně pomůže čas, dítě postupně dozraje, ale už ne zcela. Většinou se totiž propásne to období, kdy člověk získává dovednosti komunikace v mateřském jazyce. Pro smíšené dysfatiky je řeč nedokonalý nástroj k dorozumění se, přetrvávají u nich i přes veškerou péči obtíže, jako mají české děti žijící od narození někde v cizině. Češtinu používat dokážou, ale mívají problém s výslovností, nemají tak dobrou slovní zásobu, vyskytují se agramatismy a celkově to domluvení se v tomto jazyce pro ně není úplně snadné.

Řeč je nezbytná pro osobnostní rozvoj jedince. Proto pokud někdo nemůže řeč používat, tak strádá ve všech oblastech, nemůže se dostatečně rozvíjet, zaostává za vrstevníky i v tom, v čem by nemusel. Dříve dysfatici končili ve zvláštních a speciálních školách, protože prostě nemluvili a působili nezvladatelně, stejně jako děti s autismem. Byly považované z mentálně postižené, protože se vědělo, že sluch mají v pořádku, takže nejsou "hluchoněmí".

Neřekla bych, že jich je víc než dřív (výzkumy nemám, vycházím z toho, co se jde dozvědět z učebnic logopedie), jen se o nich víc ví a stejně jako děti s jiným postižením se vyskytují víc v běžných základních školách. Jak už tu padlo, dřív se všichni nedokonalí uklízeli do ústavů a ty byly dokonale ukryty před zraky občanů.