Táta to zvládl aneb nečekaná vítězství

Můj táta je už několik let zdravotně úplně v háji a potřebuje trvalou péči, kterou mu bohužel nejsem schopná poskytnout. Takže je v domově se zvláštním režimem, kam jsem se za ním celý minulý rok velmi těžko dostávala. Byla jsem přesvědčená, že případnou infekci covidem nemůže zvládnout (věk, fyzicky slabý, těžká nekompenzovaná cukrovka, psychická rezignace na cokoliv). No a představte si - na Nový rok pozitivní test, týden pobyl v nemocnici kvůli totálně rozhozenému cukru a teď už je víc jak týden zpět a dává se do pořádku
Proč to píšu? Třeba se někteří taky bojíte o rodiče, tak to berte jako zprávu, že i ti z našich blízkých, kteří mají karty rozdané hodně blbě, to můžou překonat

Drobný, ale pro nás strašně důležitý bonus je, že vzhledem k jeho zvládnuté nemoci a tomu, že jsem před pár týdny covid prodělala taky a jsme oba v 90denní ochranné lhůtě, tak jsem dnes ukecala ředitelku a budou mě za ním pouštět. Potřebuje totiž pomoc, přestal sám jíst, je zmatený a mají s ním starosti, tak se ho pokusím zase trošku vrátit zpátky. Zítra vyzvedávám potvrzení od doktorky a v pátek už budu na večeři s ním mám strašnou radost, že to všechno má aspoň nějaké plus a doufám, že se zase psychicky sebere (ta koronová izolace mu zatím ublížila stokrát víc, je v podstatě týdny a měsíce v samovazbě, s krátkými pauzami. Je to strašné, i vrazi ve věznici můžou na chvíli na dvorek, oni často nesměli nikam a kromě vyčerpaného personálu žádné kontakty )