Diskuze : Hlavní : Vztah k sobě

Teda, co se týče výsledků dětí ve škole, to jsem byla vysloveně laxní matka. Naše děti byly pořád nemocné a to bylo to primární, co jsem řešila - kdo je bude hlídat a jak doženou zameškanou látku. Známky byly to poslední. Jasně, že jsem je chválila za jedničky nebo když se jim něco povedlo, ale netlačila jsem na ně. Syn byl na ZŠ totální lempl, nedělal úkoly, nenosil pomůcky, sešity měl neobalené, špinavé, pomačkané, na každé stránce z zápisky z jiného předmětu, neustále jsme byli voláni do školy kvůli jeho přístupu. Že by šli na osmiletý gympl, to ani náhodou. Ani po devítce nešli na gympl. Já jsem si vždycky říkala, že je mi úplně jedno, čím se budou živit, hlavně aby byli šťastní a spokojení. Ambice, že musí na VŠ, protože rodiče i prarodiče VŠ mají, jsem vůbec neměla. Na VŠ šli, protože sami chtěli, šlo jim to, nemuseli se nijak moc snažit, bylo to daleko lepší než na ZŠ. Co se týče sportu, to jsem je už vůbec do ničeho nenutila, já i BM jsme měli ke sportu vysloveně negativní vztah. Chodili do keramiky, do turistaku, syn do plavání a karate, dcera jezdila na koni, chodila do sboru. Když je to přestalo bavit, nenutila jsem je. Syn pak v dospělosti chodil plavat, měl i osobni trenérku, hodně jezdil na kole a chodí doteď do posilovny, dcera pořád jezdí na koni, to ji neopustilo a mám psa. Myslím, že u nich vyrostli kvalitní lidé a že jsou spokojeni. A to byl cíl mě vychovy-nevychovy.

Čumčo, já jsem ze svého komplexu nedostatečnosti samozřejmě na své děti vyvíjela tlak podobně "blbě", jako moji rodiče na mě . Vlastní příklad jsem používala jako odstrašující.
Což je důkaz, jak jsou vzorce z rodiny pevně zakořeněné, i když si to člověk následně dokáže uvědomit a analyzovat.
Mé zlaté děti to snad přežily, naštěstí jsou celkem motivované
samy od sebe a chytřejší než já.

"dotlačit dítě k nějakým výsledkům násilím, ale je otázka, jestli v tom bude šťastné"

šťastné nebude a ještě si vztah s dítětem nenávratně poškodíš

Moniko, rozumím, že laxní přístup může rodiče mrzet, obzvlášť, když vidí, že předpoklady by dítě mělo.
Jenže holt polovinu úspěchu dělá ten přístup a když člověk v sobě ambice nemá, tak je nemá.
Asi je možné dotlačit dítě k nějakým výsledkům násilím, ale je otázka, jestli v tom bude šťastné.

Ropucho, já myslím, že je rozdíl, jestli rodiče očekávají nějaké výsledky nebo spíš nějaký přístup. Já tedy měla výhodu, že pocházím z takové úplně obyčejné rodiny, takže našim by asi stačilo, i kdybych měla SŠ nebo prostě co bych byla schopná zvládnout, ale asi by jim vadilo, kdybych se nějak flákala, vyhýbala povinnostem a tak. A já to mám u dětí stejně - pokud vidím nějaké limity, určitě netrvám na nějakých top výsledcích, ale kdyby kašlaly na školní povinnosti nebo se třeba vymlouvaly z tréninků apod., tak bych zklamaná určitě byla. Samozřejmě v případě zájmů bych musela respektovat, kdyby něco dělat nechtěly, ale kdyby nechtěly dělat nic, rozhodně bych taky nadšená nebyla. Ale to neznamená, že bych děti neměla ráda ...
Mimochodem v poslední době jsem zjistila, že řada mých cca vrstevníků (je mi 50) stále řeší, "co by na to řekli naši" (jakože jejich rodiče), např. jeden tatínek (resp. děda) silně ovlivňuje výběr VŠ vnuka (a to podle mého ze zcela snobských pohnutek ve smyslu "prestiže" školy), další "zakazuje" pořízení elektrokola, protože "ještě nemáš nárok" atd. To mě strašně překvapuje, naši nikdy nic takového nezkoušejí minimálně od mých 18 let ...