Pár dní zpátky jsem tu četla příspěvek od maminky, která byla špatná z toho, křičela na své tříleté dítě. Že jí prostě ujely nervy. Chtěla jsem na ten příspěvek dneska reagovat, ale už jsem ho nenašla, tak se jdu vykecat dneska já . Už pár dní zase cítím, že tu mateřskou nezvládám. Mám vždycky takové špatné a dobré období. Teď tedy zase špatné. Ráno se budím s mladším, kterej mě okamžitě tahá z postele a jakmile nevstanu hned, tak je řev. Čistíme si zuby, mezitím mi podává všechny kartáčky, nebo je hází na zem. Hází na zem všechno, na co dosáhne. Má teď vůbec takové to třískací období se vším, což mě hrozně vytáčí, i když vím podle staršího, že to přejde. Ale starší nebyl alespoň takovej uřvanec. Tenhle řve stokrát za den a já nejsem typ mámy, která si řekne: "Je to dítě, prostě řve". Každej pláč mi vadí a mám chuť si zajít koupit protihlukový sluchátka, jako měl Otík ve filmu Vesničko má středisková. Mladší chce každou věc, kterou si vezme starší a ječí, piští. Dále chce tak dvacetkrát za den otevřít jen tak lednici a jelikož mu řeknu NE, tak piští zase. Vždycky když se otočím, tak ječí a já nevím, jestli mu něco provedl starší, nebo piští kvůli nějaké blbině. Nestíhám s nimi uklízet a celý den si říkám, že dneska večer to tu vygruntuju, ale večer-padám na hubu. V noci ještě nespíme nepřetržitě. Třeba včera jsme si udělali hezkej den. Vzala jsem kolo, kluky do vozíku a téměř celý den nebyli doma. Jsem si říkala, že se odreaguju a taky že jo, ale ráno opět ten samej pád do blbý nálady. Museli bychom být venku od rána do večera snad. Tak si tak říkám, že teď, až od září začne chodit starší do školky, že budeme mít takovej denní režim a že všechno bude lepší. Nejradši bych ovšem do školky strčila toho prcka a staršího si užívala plnejma douškama doma . Obě děti miluju stejně, i když si tu vlastně stěžuju na mladšího. Tak aby to nebylo líto tomu staršímu, tak ten se pro změnu se mnou často dohaduje a začal teď jakoby šišlat, jako mladší a všechno říká takovým rozmazleným hlasem. Třeba se na plné kolo rozbrečí na zastávce a šišlavě ječí, že něco chce. Nikdy to nedělal. Vím, nejspíš "jen" napodobuje mladšího. Nemůžu říct, že bych neměla své koníčky. Chodím cvičit-večer a nyní si dělám řidičák, takže se vždycky chvíleme od těch dětí dostanu. Jinak jsem s nima ale převážně jen já, protože muž odchází do práce ráno v šest a vrací se v půl šestý. Kamarádky mám, ale zase mě nebaví věčně s někým klábosit o blbinách, co kdo prožil. To radši něco dělám s dětma. Jo ale vlastně proč to píšu. Jak jsem tak byla dneska zase naježená, tak dávám v tý ponurý, vzteklý náladě nádobí do myčky. Mladší pokaždý vyndavá to špinavý nádobí ven a já držkuju, že ne ven, ale dovnitř, že je to E-E. On říká taky E-E a pořád něco tahá. Snažím se být rychlejší než on a nakonec vyhrávám, ale přitom běsním (prostě nezvládám psychicky). Když je myčka plná, mám jí skoro zavřenou, jen vrchní koš ještě není úplně zastrčený, mladší se rozeběhne a vší silou jí zavře, že ten koš málem prolítne zadní stěnou myčky, kdyby nestála u zdi. Řvu!!! Ale tak šíleně, že mě bolí v krku. Malej bulí, tak ho chovám a opakuju, že to nesmí. Dělá to takhle často, ale nikdy s tím tolik nepraštil a já vždycky vysvětluju. Mám nervy v kýblu a říkám si: "Už ať chodím do práce", i když mě to trošku mrzí, protože už dneska vím, že se mi asi bude po mateřský stejskat. Po celou dobu, co tu píšu, malej ke mně chodí a tahá mě a bulí. Vím, že bych místo psaní měla jít s ním tam, kam potřebuje, ale musela jsem to napsat. Takže asi tak dneska a i ty dny předtím u nás