Grainne, souhlasím do puntíku
Jak se blížím do "tchýněcího" věku, začínám o těchhle věcech přemýšlet. Zrovna tuhle jsem na syna (19) koukala a říkala si, ach jo, kam zmizel můj sladký baculatý chlapeček a bylo mi do breku. A pak jsem si říkala, že možná se mi zas chlapeček vrátí v podobě vnoučka. Ale když to tady čtu, tak se toho bojím, být tchyně. Třeba tahle pasíž mě v té souvislosti úplně zabolela: Začalo to tím, že mi řekla, že ona jde za rok do důchodu,a jak se těší,že k nim bude malej chodit, jak tam bude po obědě spát a já můžu klidně chodit do práce. I kdybych nakrásně chtěla chodit do práce, tak už jen z tohohle důvodu prostě nechci- jen proto, že ona si to tak hezky naplánovala.(já vím, co by za to jiné daly) Takže ze mě bude hlouplnoucí matka doma hlavně z důvodu, že nechci, aby to bylo tak,jak si to ona představuje.. Raději si tedy nebudu nic představovat .