Musím říct, že v tomto konkrétním případě souhlasím s Grainne a JaninouH (ačkoliv já to snad budu mít jako tchýně snazší, mám dvě dcery).

První a základní je říct tchýni, co konkrétně vadí. Není to jasnovidka. Ale říct je třeba konkrétně - četla jsem zde návody jako "říct jí, že MUSÍ respektovat", to mi nepřipadá jako rozhovor s někým dospělým, ale jako "rovnání dítěte do latě"... myslím, že je třeba říct "babi, mě to mrzí, když přijdeš, hned vezměš malého a odejdeš, pak ani nevím, kdy vás mám čekat zpátky a tak... Prosím tě, dej mi vědět, kdy přijdeš, ať se domluvíme, jak se nám to hodí oběma", nebo něco v podobném duchu. (Neříkám, že tohle bude stačit pokaždé, ale obecně, když se k lidem chováme jako k dospělým, máme větší šanci, že oni odpoví dospělým způsobem, než když se k nim chováme fakticky z pozice rodiče.)

A to s tím natruc zůstáváním doma - no, to se mi taky nelíbilo, je to zakladatelčina vlastní přehnaná reakce. Nejdřív situaci neřešit, nedat babičce najevo, že takhle ne, "aby se neurazila", kumulovat to v sobě a pak ji "vytrestat" je dost pitomé řešení.

Ony ty babičky svá vnoučata obvykle milují, je to pro ně blízký člověk, děti milují babičky... Jsem vděčná své mámě, která si s tchýní dost nesedla, že dokázala "nebýt na koni" a přes očividnou rivalitu nás k babičce vždycky pouštěla a nepokoušela se kontakty ukrátit.