Ono asi by člověk měl být konzistentní v názoru, ale spíš ne ze všeho je třeba dělat dusno. Když vidím Toma, že trhá kytičky, tak vždycky jdu a řeknu, ne, ne to se nedělá, pojď se podívat támhle na motýlka a odvedu ho, ale nekontroluji ho pořád, jestli netrhá kytky, občas trhá a nikdo ho nevidí, tak mu to projde. Ale pokud jsou to nebezpečné věci, tak tam člověk musí být ve střehu pořád a snažit se nedopustit, aby to zůstalo bez povšimnutí.
Jsou věci, které jsem původně taky zakazovala, ale nyní jsem udělala změnu, protože se mi zdá, že by kolem toho bylo pořád dusno a stejně by se nic nevyřešilo. Třeba máme doma krabici, kam po vyprání poskládám do balíčků ponožky (bývá jich opravdu hodně), každý by si měl ty svoje uklidit do šuplíku, ale málokdy je prázdná, lenoši si chodí brát ponožky rovnou z krabice. Tomík miluje ponožky balíček po balíčku naházet skrz zábradlí dolů, nejdřív jsem se chtěla zlobit, ale pak jsem ho nechala, prostě nahází ponožky dolů a já pak vezmu krabici a zase je seberu nebo je házím za ním nahoru a on mě zase dolů, přičemž řičí blaženým nadšením.
Když věsím prádlo, dám mu pár kolíku, do jednoho je rozebere a musím je pak dávat dohromady, ale mám chvíli klid.