S jednou takovou jsem bydlela na koleji. Za celý den snědla rohlík, který ale musel být tvrdý - dávala si ho sušit na topení. Tak jak vypadala, museli vypadat lidi po osvobození z koncentráku. Vehementně ale popírala, že má problém, odmítala o tom mluvit. Nebyly jsme si nějak blízké, tak jsem ji pak na několik let ztratila z očí. Po čase jsem ji potkala a byla vyloženě vyžraná!! Jinak se to říct nedá. A sama o tom začala mluvit, že ji to prostě došlo, že málem umřela a tak prý začala jíst normálně. A že jí nevadí, že je tlustá, hlavně, když žije. No, měla jsem radost, ale doufám, že to myslela vážně a neroztočí nové kolo.