Já kamarádku úplně chápu. A souhlasím s tím, co napsala Vaal. Rodila jsem akutním císařem, po porodu jsem měla problémy, ve třech týdnech skončila malá v nemocnici na JIP a týden po propuštění jsem dostala dost těžké neštovice. Než jsme se z dcerkou daly obě alespoň trochu dohromady, byly jí tři měsíce. A já byla šťastná jak blecha, že mám konečně trochu klid od doktorů a nemocnic a můžu si jít "jen tak na procházku". Mamka bydlí daleko a stejně je pořád v práci (ale má pejska a králíčky a na ty malou naláká:) a ke tchýni prostě nemám důvěru, ale to je na jiné téma. I když šel s malou manžel, stejně jsem neměla klid a stepovala u okna, když přišel později. Občas nechce být ani u tatínka a chce mamku. Navíc jsem s ní 2-3 dny každý týden mimo domov, staráme se o nechodící babičku a když jsme doma, jsme obě rády, že máme klid. A já, že mám na starost jen ji. A na noc, to vůbec usne jen u mamky, z nouze u tatínka, navíc pořád kojím. Co je na tom tak špatnýho, že chci mít chvíli od všech príbuzných pokoj, že já jsem ráda s ní a ona se mnou???