Já jsem tchánovcům tykala. Ale maminko a tatínku mi nešlo z pusy, takže když se narodily děti,tak jsem s ulehčením začala říkat babičko a dědo. Tchýně byla hodná ženská, tam to tykání šlo lehce, u tchána jsem se trošku musela nutit. Když zemřela, tak se tchán "rozjel" tak, že se s ním nedalo vydržet. Teď už jsem ho rok neviděla a nelituju. Jenom si říkám, že jestli se sním budu ještě někdy muset bavit, tak tykat už mu nedokážu. Natropil tolik zlého (navíc hodně zranil obě děti na dušičce), že se pro mne stal cizím člověkem.
Mým rodičům manžel vždycky vykal a u toho zůstalo. Když mu máma nabídla tykání, tak to zkusil, pořád se pletl a nakonec se vrátil k vykání. Oslovuje ji babičko.