Dneska mě k téhle debatě napadl příběh mojí babičky. Válka jí přerušila studium na gymnáziu, po válce už byla vdaná a měla první dítě. Maturitu si pak sice dokončila, ale na střední škole, kterou pro ni "potřeboval" dědeček, aby pro něj mohla kreslit plány a podílet se tak na jeho práci -asi tak tři roku, než se změnila pravidla a mohl si je kreslit sám. Takže zůstala prakticky celý život v domácnosti. Nicméně, co si pamatuju, vždycky ji bavilo být "paní profesorová". Měli krásný udržovaný dům, nádhernou opečovávanou okrasnou zahradu, faky výstavní, návštěvy z ní padaly na zadek a babička se dmula pýchou. Všechno bylo fajn - do doby, než dědeček odečel definitivně na odpočinek, snížilo se množství peněz, které do domácnosti teklo a babičku najednou začalo užírat, že nemá vlastní peníze. Trochu to zachránily restituce, dostala zpátky pole po svém tatínkovi, nicméně vlastně teprve od téhle doby se najednou u nich řešily "moje a tvoje peníze" a babička začala dědečkovi vyčítat všechna ta léta, kdy ji vlastně "držel doma" ...