Nikomu nevyčítám, že má děti, a vůbec to není o tom, že bych to někomu nepřála, je to o tom, že se nemůžu vyrovnat s tím, že s manželem nemáme děti. Nemám vůbec představu, jak to udělat, aby mi "nevadilo", že se musím dívat na těhotné a na malé děti, snažím se tomu vyhýbat - příbuzné s malými děti (VŠICHNI mají malé děti a neslyším od nich nic jiného, než jakou mají roztomilou princezničku a jak už pěkně leze) navštěvujeme minimálně, diskuse týkající se čehokoliv kolem dětí tady na rodině nečtu, ale aspoň v diskusích týkajcícíh se snažení bych nečekala, že se dočtu výhradně jenom o tom, jak už malé kope, jaké má prstíčky na ultrazvuku atd. Taky jsem se tady na rodině dozvěděla spoustu dalších možností, o kterých jsem předtím nevěděla nebo neměla přesné informace (kotvičník, kontryhel, ovulační testy, duphaston, clostilbegyt..) a všechno jsem vyzkoušela, ale nic mi nepomohlo. Opravdu mi nijak nepomáhá to, že někdo otěhotněl po clostilbegytu hned první měsíc, když mě vůbec nepomohl, nebo že někomu pomohl kotvičník, když já jsem ho kapala poctivě každý den a nic, jenom jsem vyhodila spoustu peněz. Asi jsem se při zakládání diskuse špatně vyjádřila, ale to je jedno.. nejvíc mi pomáhá manžel, který má pochopení a ví, že je to pro mě hrozně těžké