kolik je tvým dětem roků?
občas přijde chvíle, kdy slova fakt nestačí a vyčítat si to je nesmysl

nemyslím si, že plácnutí jednou za čas tak moc ublíží, naopak si mysím, že na tom opravdu není nic špatnýho, kvlůli čemu by člověk měl mít špatný pocit

pravda je, že člověk nesmí přestat přemýšlet a řešit plácnutím čím dál větší prkotiny
píš naopak, čím je dítě starší, tím víc stačí vysvětlovat

kdybych měla jen druhýho syna, tak bych asi mluvila stejně, opravdu jsem ho snad ani nikdy plácnout nemusela, dalo se s ním domluvit. Všechny děti mají období vzdoru a zkouší a učí se, kolik si můžou dovolit

nejstarší zkoušel moji trpělivost opravdu důkladně, občas plácnutí přišlo, i když výjimečně, prostřední byl mnohem mnohem mírnější v těchto pokusech a o plácnutí opravdu ani nevím

ten třetí musel dostat, ano, bohužel opravdu dostat (i když tady na této diskusi to zní jako sebevražda) ze všech třech nejvíc, důvody jsou osobní, nemám chuť je rozebírat, ale je to dítě, který ve dvou letech absolutně nerozumělo řeči, byla jsem přesvědčená o tom, že toto dítě nikdy, ale opravdu nidky ani neplácnu a budu ho opečovávat jak v bavlnce (proč, to je zase stejně osobní) a nešlo to, on na nic jinýho nereagoval

prošli jsme obdobím, kdy jsem byla nešťastná z toho, že tak malý musí tak dostávat, opravdu jsem vyčerpala všechny možnosti, navíc má snížený práh bolesti (ale mentálně je v pořádku), jenom mu to prostě bylo úplně, ale úplně jedno

trvalo to nějakou dobu, než vůbec začal chtít být hodný, chovat se tak, aby to bylo únosný

kdybych se u něj měla cítit špatně z plácnutí přes ruku, tak by jeho chování rozvrátilo celou rodinu, opravdu, to tak prostě bylo

je mi jasný, že se vám tento názor nebude líbit, že mě budete přesvědčovat o nesprávnosti, a o tom, že domluva stačí, ale to byste si to musely zažít samy na vlastní kůži (nervy a uši a oči)

a to, aby co nejrychleji přestal s chováním, který bylo opravdu neúnosný, souviselo se zdravím, jeho i ostatních, nebyl čas na dlouhý domluvy, kterým nerozuměl, nevnímal, odmítal je

zato plácnutí pochopil docela rychle a já se od té doby nebojím toho, že si na sebe vysype sklo ze dveří, že umlátí hrncem bráchy nebo psa, že autíčkem rozmlátí cokoliv, že vařechou nebo něčím jiným z kredence rozmlátí televizi nebo okno a další a další věci, včetně toho, že bez "plácnutí" odmítal pochopit, že kolem cesty se jde za ruku a neběhá se kamkoliv


nešlo o to, jestli je to ponižující pro něj nebo pro mě (cítila jsem se strašně, zvlášť venku před cizíma lidma, kteří mají názory jakýkoliv, včetně těch vašich, navíc jsme byli docela sledovaní), bylo nutné ho vychovat a naučit ho žít normálně, a muselo to být rychle

vztah máme stejný jako se dvěma staršíma a teď už opravdu dlouho nemusel ani po té ruce dostat, stačí, když se na něj podívám a on ví

ale nejde říct, že se dá vychovávat úplně bezbolestně, někdy to prostě nejde, možná by to u prvního mohlo jít, i když jeho povaha je hodně složitá, ale u třetího to prostě nešlo a mít špatný pocit z plácnutí, tak jsme skončili oba v ústavu (a to opravdu a doslova)

je fajn o výchově přemýšlet, je fajn o ní i diskutoval, ale není dobře nevěřit si v tom, co dělám