Ahoj, koukám na zdejší témta mám radost, že v tom nejsem sama! Měla jsem fakt DEBILNÍ DEN a stokrát jsem měla našlápnuto ke zhroucení. Ani nevím, proč píšu, jsem mimo.

Přijde mi, že se nakulminovala únava a negativní energie za poslední tři měsíce a dneska to šlo ven. Je to tři měsíce, co moje dvouleté zlato už nespává přes den, učí se zvládat nočník a moje téměř roční zlato se nučilo řítit po bytě jako neřízená střela a vstává ráno před pátou. Poslední měsíc vylezlo pět zubů, noční směna cca co hodinu pohladit a položit, tak dvě tři noci z týdne, než se vyklube další tesák. Manžel má taky nelehké období v práci, jak jinak... Snažím se ho nezatěžovat, vím, že dělá co je v jeho silách. Ale všecko, všecičko je jen na mně. To není jen to, že je ON dýl v práci, tím pádem jsem já o to dýl sama s dětma, žejo. Vpodstatě normálka, akorát jsem strašně unavená. Strašně.

Unavená jsem furt, tři čtyři kafe denně je životní nutnost, nemoci léčím platíčkem Ibalginu zapitým litrem kafe, ale je to čím dál častěji. Ovšem dnes jsem se ráno únavou rozbrečela a vydrželo mi to až do večera. Nočník jsem šla vylít do odpadkového koše, nebyla jsem schopná rozhodnou se, co na oběd, při skládání dětského prádla jsem přemýšlela pět sekund u každého kousku, čí to sakra je a na jakou hromádku patří, nebyla jsem schopná zhlavy přepočíst šest a půl eura na koruny - samé důvody k dalšímu potoku slz. Plánovala jsem zítřek a zapomněl poprvé na očkování, takže se nám kryjí akce. A byla jsem hnusná na nudící se děti, které se plazily po polospící a únavou pološílené mámě. Už spí, HURÁ!!!

Manžel mě neskutečně vytáčí tisícem maličkostí typu pohozené ponožky, zapomněl dát mladšímu bryndák, připadám si jak hysterická úča. Na druhou stranu, čím víc se snažím a zvládám, tím míň je mi pomoženo. Logicky? Dneska jsem nedělala skoro nic a bohužel to sice neuteče, ale nikdo to za mně neudělá, zítra vstaneme do bordelu, nic nemám rozmražené... Manželovi vadí, že se neusmívám. Tak říkám, že jsem fakt unavená, dělám kraviny, fakt že to tentokrát není sranda a že bych potřebovala jednou v týdnu vypadnout třeba na cvičení, ale třeba už v šest, páč o půl deváté už padám na hubu a zpravidla tak do desíti vařím a uklízím (pokud malej nepláče kvůli zubům). Můj muž, že to teď nejde, kvůli práci. Že se zeptá tchánovců, jestli by někdy o sobotě nepohlídali... To bych ovšem opět dělala resty doma a že jich je!
Holky, kdo nezažil, nepochopí, proto to sem píšu. Vy jste zažily, zažíváte. Manžel se snaží o humor, ale mě snad už přešel i ten smysl Bolí mě celý tělo a mám chuť ho něčím praštit
HELP!