No, u nás je to stejný. Chvilku si hrají spolu (37 a 22 měsíců), nakonec to vždycky skončí tím, že ječí. Lezou si do hraček vzájemně. Jakmile jeden s něčím začne, hned tam má druhýho a přetahujou se "ale já to chciiiiiii" - ač vysvětluju, vysvětluju a jsem důsledná, je to k ničemu. Prostě to chce a zrovna takhle a ta chuť je totálně zaslepí, až se porvou nebo ječí. Je fakt, že oni jsou v tomhle nastejno, takže jednou je to nespravedlivý vůči jednomu, ale za pět minut se to obrátí.
S tím pitím si to dělají taky, stejná lahvička, stejný obsah, ale brácha má lepší. S jídlem ani ne, ale musí sedět na opačné straně stolu, jak mají něco na mističce k dispozici v pokojíčku, skončí to rvačkou.

Ono to není o důslednosti, jsou prostě věci, co nevysvětlíš. Taky jsem utahaná z toho věčnýho ječení, přitom vím, že se mají strašně moc rádi, vzájemně se brání, ptají se na sebe, hlídají se ... jen si holt i lezou na nervy.
Jak to vyřešit, to nevím, jsou to prostě bráchové, přirozený rivalové. Je to na budku, ovšem.

Jinak, když už jde do tuhýho a ani vysvětlování a moje přítomnost při jejich hře nepomáhá, hračku zabavuju a odnáším s tím, že když se neumí dohodnout, nebude si s ní hrát nikdo. Chvilku brečí oba a pak se spojí proti mě a na protest si jdou hrát chvilku spolu ... tak na tři minuty, než se zase servou :)