Ahoj!

Já mám dva kluky - jsou od sebe jen 20 měsíců a musím říct, že jsem před narozením druhého miminka nic nestudovala, neměla jsem na to pro obrovskou aktivitu prvorozeného vůbec čas a doufala jsem, že to nějak dopadne. Asi mám proti Tobě výhodu, že starší syn nikdy na mladšího nežárlil - tedy ve starším věku sem tam ano, ale v tom období do tří let jsem to vážně vůbec nezaznamenala. Je pravda, že jsem se mu snažila maximálně věnovat v době, kdy maličký spal a nebo byl vzhůru a neplakal. No a když bylo potřeba přebalit nebo něco kolem mimča, tak jsem Adámka prosila, aby mi podal jednu plínku, tu špinavou dal do sáčku a odnesl do koše atp. Cítil se důležitě. Stejně jsem mluvila k miminku (které z toho nemělo rozum), když jsem věděla, že to starší musí slyšet, o tom, že už se těším, až vyroste a bude alespoň tak šikovný jako jeho velký bráška (a ten se začal okamžitě hrozně snažit být ještě šikovnější, ještě hodnější). Jindy jsem zase nechala chvilku miminko plakat s náležitým komentářem, že teď musíš počkat, teď musíme s Adámkem něco dodělat (samozřejmě, když jsem věděla, že Alexek nepláče hlady nebo není podělaný až za ušima )) ) Když to teď po sobě čtu, vypadá to idylicky, ale rozhodně to tak nebylo. Musela jsem vážit každé slovo, každé pohlazení, každý láskyplný pohled - aby měl starší vždy o něco víc a cítil se být stále stejně milován. Horší je to teď, kluci se častou rvou, přesto že se milují, blbnou, lumpačí a bohužel jsem se přistihla, že se špatně hlídám v této době a častěji ječím právě na staršího. Nevím, jestli jsem něco poradila, ale zkus chválit starší holčičku takhle "bokem" - před babičkama, před návštěvama. Jo a také mě napadlo, že jsem se předem s návštěvami dohodla, že se věnovali namísto dlouhému okukování miminka staršímu synovi. Tak hodně štěstí ... a pevné nervy