Vždycky jsem chtěla mít 3 děti. Tak nějak vnitřně, už od základky. Přišel vztah, manželstvía po pár letech a první dítko "na první pokus". Nechtěla jsem děti brzy po sobě, tak 3-4 roky mi přišlo ideální. Každé si samostatně "vychutnám" na MD, dokážu je postupně finančně udržet na SŠ a VŠ, a přesto k sobě budou mít ještě docela blízko jako parťáci.
óóóó jak to byly krásné plány a představy
a najednou je mi 33, z mého miminka je školák, slovo početí a ovulace po 5 letech marné snahy nemůžu snad ani slyšet, manželství se mi po 15 letech rozpadá pod rukama .......
Do této rodinné konstelace dítě přivést nechci /jako bych si já! mohla plánovat kdy chci a kdy nechci počít/.... tak nějak se smiřuji s tím, že budu mít jedináčka.... věkový rozdíl mezi dětmi mi už připadá propastný....... "pohodlnost" v soužití se školákem začíná převládát nad opětovným nočním bděním s plačícím miminem...... přesto se v premenstruačním výkyvu hormonů dostavují stavy, kdy cítím obrovský pocit "křivdy" a nenaplnění, když míjím paní s dmoucím se bříškem a ověšenou dětmi....

občas bych dala nevím co za to umět vypnout, neřešit, neplánovat, nekombinovat....

Určitě nejsem sama, kdo byl v podobné situaci.