Na mně to působí různě a je to dáno situací.

Když jsem v obchodě a mezi regály lítají řvoucí dětičky jak stupínky a mezi nimi maminka s bříškem a jaksi nezvládá ani jedno znich, protože se chovají jako stádo, obvykle se na ně dívám pohrdavě(né že by se jako hajzlové nechovali jedináčci, ale bavíme se o více dětech).

Vedle mám sousedku, co má děti kvůli tomu, aby nemusela pracovat a netají se tím, tam na to koukám stejně, zvláště nyní, kdy se u nich střídají policajti jako v obchodě. Mno, nevím, co to mělo za smysl, se takto "rozmnožit" Susu - dobrý výraz.

Mám i kamarádku, co má děti 4 a ačkoli je pravda, že je nikdy nikdo moc nezval právě skrze ty děti(byla to demoliční četa, než vyrostly) a byli často terčem veřejného posměchu, dneska na ni hledím se závistí. Ne, nezávidím ji tu honičku a ty děti, ale to, jak je schopná, klidná, nezblbla a umí perfektně zvážit priority. Což já nedokážu - já bych byla v Bohnicích.

Když vidím rodinku, jak vedle sebe cupitá skupinka dětí a navíc neřvou a poslouchají, tak uvažuji, kde jsem udělala chybu já a zda není na škodu mít jen rozmazlenýho jedináčka.

Nedívám se na vícečetné rodiny apriori pohrdavě, spíše se na ně zaměřím a zkoumám je. Někdy smekám, někdy naopak.

No, já jsem líná jako veš, mám ráda klid a pořádek, vlastní volný čas a televizi v pololeže, takže u mně je ideální počet takový, že jedno je málo a dvě moc