Jojo, tak tohle bohužel velmi dobře znám . První půlrok života mojí dcery byl pro mě dost peklo - malá byla ten typ, co ho štve, když neovládá vlastní tělo, takže jsem pořád nosila a vymýšlela podněty, jinak řvala. Nevydržela nikde ani chvilku klidně ležet a koukat nebo si hrát, bez řevu jsem si ani nevyčistila zuby, nestíhala jsem jíst. V šátku být nechtěla, to ji příliš omezovalo. Navíc měla reflux, neustále jsem bojovala s opakujícími se vytrvalými bojkoty kojení a do čtyř měsíců navíc ještě s kolikou. Nikdy v životě jsem nebyla tak psychicky a fyzicky zničená jako v tomto období. Navíc okolí předpokládalo, že přece musím být strašně šťastná . Taky mi tehdy připadalo, že tohle snad nikdy neskončí...
Zlepšovat se to začalo asi po půl roce, když se dcera naučila plazit. Teď jsou jí dva roky, je hodně živá, šikovná a fyzicky zdatná, ale taky svéhlavá a vzteklá. Jednoduché to s ní pořád není. Zvládám to (snad) už líp, ale na druhé dítě jsem odvahu ještě nesebrala a nevím, jestli někdy seberu. Mám pocit, že ten první obtížný půlrok se na našem vzájemném vztahu docela negativně podepsal , nepřipadám si jako dobrá máma a myslím, že víc dětí bych asi psychicky nezvládla.